Cesťáček 1

Cesťáčkem nazývám své deníky, které si píšu na svých cestách, putování či vandrech, jak je s oblibou též někdy zovu. A na otázku, proč si zapisuju třeba i běžný den, mám připravenou takovou odpověď: „Zapisuju sem vše, na co si vzpomenu, že se stalo, byť nešlo o nic světoborného, protože zakrátko čas jako příval smete i ty poslední kousíčky třpytných vzpomínek a bude po nich. Ale když si je zapíšu, byť bezvýznamné, už nikdy nemohou být zapomenuty a při čtení pomohou dokreslit obraz dávno uplynulých chvil.“ Tož tak.

DEN PRVNÍ

Vyprávění začnu jednou z mých prvních cest po naší zemi. Úvodem chci podotknout, že vše zavinily mé zájmy – cestování, turistika, historie či různá tajemství a zajímavosti. Jelikož se právě přiblížily letní prázdniny, rozhodl jsem se pro letní záhadu v podobě tzv. kruhů v obilí neboli crop circles. Jejich nejčastější výskyt jsem zaregistroval v jižních Čechách, takže cíl mé cesty je jasný. Jakmile jsem na mapě spatřil tu spoustu hradů a zámků, věděl jsem, že tento vandr bude stát za to.

Nejpěknější počasí prý bývá na přelomu dvou prázdninových měsíců a tak vše mohlo vypuknout jedno páteční ráno koncem července. Na druhou stranu je fakt, že nám sluníčko od konce zimy letos moc nepřeje – prší, je zataženo a i docela chladno (přes den bývá jen okolo 17°C). Říkal jsem si, že v jižních Čechách bývá hezky, i když to jinde není ideální a potvrdili mi to také známí, kteří se v červnu odtud vrátili spokojeni s pěkným počasím. A u nás doma pršelo!

Mé týdenní přípravy se zkrátily na pouhé dva dny, které padly na zjištění všech vlakových spojů, nakoupení zásob a sbalení se. Vyrážel jsem jen tak, bez stanu, pouze se dvěma kousky celty.

Vyjížděl jsem rychlíkem krátce před sedmou, nebo spíše měl jsem vyjíždět. Ještě jsme neopustili nádraží a už tu je první vráska v podobě zpoždění. No nazdar. Bylo sice pouhých deset minut, ale nelíbilo se mi to, neboť tím se krátí mé přestupy v jiných stanicích. Uvažuji, že výstup a nástup do dalšího „železného oře“ a zjištění správného nástupiště vždy zabere nějakou tu minutu. Ale stihl jsem to nakonec, jak v Přerově, tak i v Brně. Z Brna si to kodrcám malebnou krajinkou nějakou lokálkou směr Jihlava (a tady mě napadl takový mini odkaz či post scriptum, takže jej najdete na konci dnešního zápisu).

Cesta trvala na tomto úseku opravdu dlouho, něco přes dvě hodiny, ale už se blížíme. Moji rozjasněnou líc zchladila paní průvodčí, která mi přišla oznámit, že tento vlak v Jihlavě končí a já musím opět přestoupit. Naději do žil mi vlila její poznámka o čtyřech minutách na přestup, tak ať se snažím. Poslechl jsem a vyplatilo se mi to. Dojel jsem v pohodě do Veselí nad Lužnicí a odtud to je do Českých Budějovic coby kamenem dohodil – pokud ovšem házíte okolo 40km. I do této jihočeské metropole jsem dojel včas. Zde jsem se rozhodl osvěžit ve známé restauraci na náměstí jménem Masné krámy ještě známějším pivem značky Budvar. Po únavné jízdě vlakem, v němž jsem zatím strávil přes čtyři hodiny, přijalo mé hrdlo tuto boží tekutinu s povděkem. A takto osvěžen jsem se jal prohlížet místní krásné náměstí s kašnou, jež lemuje podloubí starobylých domů či Černou věž stojící v jednom z jeho rohů. Téměř po celé ploše náměstí se rozprostírá kamenná čtvercová dlažba a na jednom z těch kamenů je vyznačen kříž, který značí Bludný kámen. Ten podle pověsti poplete každého, kdo jej překročí po druhé hodině ranní. Dotyčný pak až do rána netrefí domů. Na tuto pověst se pak rádi vymlouvali pozdě se vracející návštěvníci barů a hospůdek. Ale dost pověstí a zpět k mému putování.

Poté co jsem se nabažil krás a zajímavostí Českých Budějovic, vyjel jsem před pátou hodinou odpolední vlakem směrem k Žihobci, kde se měly v okolí nacházet dva z objevených a uveřejněných kruhů v obilí či piktogramů (název pro složitější obrazce). 

Jenže neznámé prostředí, podobnost jmen velká a já neznalý, navíc bez podrobnější mapy, se vydal ze Sušice přesně na opačnou stranu. A tak místo do Žihobce jsem došel 2,5km vzdálených Žichovic, nad kterými se alespoň k mé spokojenosti tyčila zřícenina hradu Rabí. Jediný úspěch s kruhy v obilí byl toho dne zakoupený pohled na nádraží v Sušici se čtyřmi nedaleko nalezenými obrazci.

Co už, když jsem tady, řekl jsem si a začal zdolávat příkře se zvedající louku. Po utáboření se pod hradbami, jsem se pokoušel rozdělat oheň, jenže vše je po včerejším dešti mokré, tak si musím vystačit se studenou večeří v podobě chleba s paštikou a vodou. Ovšem mé patálie pokračovaly, neboť jsem si nevšiml prasklého víčka u láhve a ta mi dala sbohem do už tak vlhké trávy. Vpodvečer jsem se vydal prohlédnout zříceninu, kam až to půjde a zjistil, že nedaleko mne stojí indiánské týpí, ovšem nikde nikdo. Až později večer jsem od stanu slyšel hlasy. Celou mou večerní procházku narušovalo velké množství komárů a to mě potom může mrzet dvojnásob, že nešel rozdělat oheň. Bodavý hmyz nakonec mohl i za mé rozhodnutí pro stavbu primitivního přístřešku, když jsem natáhnul šňůru od stromu ke stromu a přes ni přehodil celtu upevněnou u země kameny či dřevěnými kolíky. Uvelebil jsem se ve spacáku, maje pod sebou ještě karimatku a hodnotil svůj první den na cestách. No… nic moc – nacestovaný jsem, kruhy mám tak leda pod očima, a jelikož tu jsem sám, nezbývá než se bavit psaním deníku. Nebo se pokoušet o hru na foukací harmoniku. Doufám tedy, že budu mít klidné spaní a nepřijde na mě bezhlavý rytíř či Bílá paní.

Tak to je konec prvního dne mého putování. Pro někoho to není nic zvláštního, pouze všední zážitky, pro mě to však byly, jsou a budou vždy dny plné poznávání a objevování, protože většinou to jsou místa, kde jsem poprvé a já jsem tak obohacen o nové informace.

Závěrem pak slíbený mini odkaz, vlastně taková říkanka:

„Jedu, jedu krajinou, s funící to mašinou, drkotám si nevím kam, na cestu se tě zeptám.“