Cesťáček 3
V minulém díle jsme se dozvěděli, jak se na našeho cestovatele, po počátečním, ne moc úspěšném dni usmálo štěstí. Po jeho přesunu ze západních Čech na jih nejen, že objevil kemp, jenž si zvolil za jakousi základnu, ale i přijal od pana recepčního velmi milou nabídku zapůjčení stanu, kterou rád využil, neboť se střechou nad hlavou se hned lépe žije. Takhle hezky, až na ty komáry, mu končil druhý den jeho cesty. Bude-li mít pobyt v jižních Čechách příjemné pokračování i následující den, se dozvíte právě dnes. Tak se pojďme podívat do kempu Bezdrev, jaká byla první noc pod stanem a taky jaké nové příhody jej po celý den potkávaly.
DEN TŘETÍ
Ranní probuzení bylo podle předpokladů opět velmi brzké. Čas čtyři hodiny a čtyřicet minut vůbec nenasvědčoval tomu, že se život v kempu začíná probouzet do nového dne, ale naopak přikazoval, abych si ještě chviličku zdříml. Kupodivu až skoro do půl osmé se mi to daří. Rozhodl jsem se vstát a posnídat svůj poslední chleba s paštikou. V klidu jsem se šel projít po okolí, abych si prohlédl prostředí svého nynějšího tábora.
Místa ke stavbě stanů se nacházela v borovicovém háji, jenž sahal až téměř ke břehu velkého rybníka, podle jehož názvu pojmenovali i celý kemp – Bezdrev. Hned za bránou s recepcí se rozprostíralo parkoviště a vedle něj stála rybářská bašta, tedy restaurace. Za ní jsem se po krátkém můstku přes brčálově zelenou zátočinu dostal až do chatařské části kempu, ze které byla zpáteční cesta stejnou trasou. I když vedle kempu vedla silnice, nezdála se být příliš frekventovaná, což bylo jenom dobře. Jakmile jsem se dostatečně pokochal okolím, tak jsem nemohl vyrazit nikam jinam, než na nedaleký, posléze mi přijde, že i dost daleký, romantický zámek jako vystřižený z pohádky jménem Hluboká nad Vltavou.
Z kempu jsem vyšel po silnici, za okamžik minul lovecký zámeček Ohrada se zoologickou zahradou známé ze včerejška a po hrázi Munického rybníka dorazil k místu přechodu před dálnici. Teda docela nebezpečný úsek, ale zámek se už blíží. Přišel jsem do zámecké pokladny akorát v pravou chvíli, neboť prohlídka zrovna začínala, tak jsem si hned zakoupil vstupenku na hlavní prohlídkový okruh a musím konstatovat, že to bylo skvělé, navíc průvodce byl stručný a vtipný, takže výklad musel pochopit každý, tedy i já. Například vyprávěl příběh o tom, jak si panovník musel z politických důvodů vzít za ženu nějakou místní šlechtičnu. Už prvním problémem byl věk, on 30letý mladý muž a ona 80letá stařena. Tehdy býval starý člověk už kolem padesátky, ovšem vrcholem všeho bylo, že ona na něm vyžadovala právo první noci, což se mladému velmožovi pranic nelíbilo, proto taky ihned po svatbě ujel do války v Maďarsku. To byl taky jediný způsob, mimo splnění manželských povinností, jak si zachovat svoji čest. Vrátil se až na manželčin pohřeb a poté se oženil s o dvacet let mladší dívkou. . . „Ovšem dost historie,“ řekl průvodce a ukazuje nám kašnu, kam spadla v pohádce Pyšná princezna. Prohlídka končí a já procházím ještě okolní rozkvetlou zahradou nebo samotným městečkem Hluboká nad Vltavou. Dokonce jsem objevil i ono nejdražší ubytování, o kterém mi včera povídala slečna z pokladny v zámečku Ohrada. Byl to dům, kde dříve bydleli úředníci a sloužící místních pánů a jedna noc přišla bratru asi na 1300kč.
Co je to za zvuk? To se mi ozval žaludek, tak jsem si vyhlédnul vhodnou restauraci, ovšem po zhlédnutí cen na jídelním lístku, mě veškerý hlad přešel. Bral jsem se k odchodu, ale číšník hned bystře zareagoval a nabídl mi poslední porci segedínského guláše, s čímž jsem já, i můj žaludek, nakonec souhlasili. Další minuty jsem se nestačil divit, protože přinesená porce byla dost ubohá, ovšem její cena už zase tak ne – osm pětek, tedy 80kč.
Po dostatečné prohlídce podzámčí a mizerném obědě se vracím stejnou cestou zpět, ono se to asi ani jinak nedá, tak se ještě zastavuji na nádraží zjistit vhodné vlakové spoje na další dny. Jo, abych nezapomněl, na zámku jsem se dozvěděl, že nejen stromořadí, kterým jsem právě procházel, ale i to okolo silnice a jinde bylo opravdu vysazeno jako okrasný park. Taky mě to mohlo napadnout, vždyť přece v té době žádné vlaky či auta nejezdily, proto takhle vypadala celá okolní krajina. Do kempu jsem se vrátil vcelku ušlý, neboť dnešní zjištění bylo, že takové pochodování po městě a okolí je horší než pěší túra.
Natáhnul jsem se na chvilku do stanu a mezitím nedaleko mě zastavilo auto. Rozmrzele jsem se vyhrabal ven, jenomže pohled na SPZ mě docela potěšil – byla brněnská. Vystoupili tři kluci a nejdříve se zeptali, zda je vedle volno, což jsem potvrdil, pak mě požádali, jestli bych je nevyfotil – tak jsem jim to zmáčkl! První náznak rozhovoru byl úspěšně za námi. Brňáci se dali do stavby stanu a já opět spokojeně zalezl, abych probral mapy a určil další potencionální cíle svého putování. Ťuk, ťuk, ozvalo se lehce na stanovou plachtu. Spadlo nejprve pár kapek, ale za moment už drobně, zato nepříjemně pršelo. Za hodinu to sice přešlo, ovšem mě nastal jiný problém – a to s ohněm. Dřevo bylo vlhké a po několika marných pokusech jsem to vzdal. Ještě, že tu byli Brňáci, kteří mi zapůjčili svůj plynový vařič. S díky jsem jejich nabídku využil a dal se do vaření gulášovky, zatímco oni vytáhli láhve s domácím jihomoravským vínem. Když jsem povečeřel, tak mě přizvali taky a trošku se popíjelo, ale znáte to – troška ke trošce a hned je sranda na světě. Kecalo se o všem možném, třeba o sportu, cestování, holkách a podobně a naši dobře rozjetou partii jsme zakončili v rybářské baště při pivečku. Brňáci se však navíc vytasili s flaškou vodky. To bude kruté, stihl jsem si ještě pomyslet a nemýlil jsem se – bylo! Hrály se různé hry, při nichž kdo prohrál, musel se napít. Později si k nám přisedla i nějaká parta holek a zábava pokračovala. Míchání alkoholu nebyl zrovna dobrý nápad, tak jsem se rozhodl pro odchod do stanu. Vše se mi trošku točilo a matně si pamatuji na krátký rozhovor s někým po cestě. Šťastný, že konečně ležím, jsem už na nic nemyslel a doslova vytuhnul. V této chvíli jsem si na včerejší nádherný západ Slunce ani nevzpomněl.
Na závěr jsem se zmohl pouze na primitivní odkaz, tedy mini dopis: „Jediné, co mě dnes naštvalo, že k večeru pršelo, mě to ale nevadilo, protože se chlastalo!“ Já vím, nic moc.
To bylo vyvrcholení dne, co? Kdo by to byl čekal. Náš cestovatel si dnes prošel okolí kempu Bezdrev, v němž je ubytovaný, i zámku Hluboká nad Vltavou a příště snad už bude opět putovat jihočeskou krajinou. I když po takové divoké noci, kdo ví…