Cesťáček 6

Konečně našemu cestovateli vyšel minule zase jeden skvělý den. I když se předchozí ráno moc nezdálo, ukázalo nejen počasí, ale i zvolený plán na tento den svou vlídnou tvář. Takových jenom více! Ovšem jak dobře víme z předchozích dnů, počítat musíme opravdu se vším, tedy i s případnými změnami. Naposledy se zdárně vydařil výlet do jižní části Orlické přehrady na hrad Zvíkov, dnes tedy uvidíme, co vymyslí a kam zamíří svoje kroky dál. Pojďme se na to podívat!

DEN ŠESTÝ

Noc byla docela zoufalá, v podstatě jsem se pořádně nevyspal. Zná to asi každý, kdo někdy kempoval. Nejprve nervy s nočním bzučícím vetřelcem, po chvíli spustil u nějakého auta alarm řvoucí docela dlouho a ve finále noční okolojdoucí zakopnul o stanový špagát, což doplnil hlasitým zaklením. Hned ráno jsem byl rozhodnutý odjet, avšak moje kamarádka mi nejen domluvila, ale i poradila klasickým českým příslovím: „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše” ,což vlastně znamenalo, buď rád, že máš stan a společnost, než aby ses někde trmácel bez střechy nad hlavou, nevěda, kam na noc složíš kosti. Tím padlo rozhodnutí zůstat v kempu Bezdrev, nedaleko obce Hluboká nad Vltavou.

Pomalu se blížilo poledne, a to znamená nejvyšší čas něco podniknout. Asi okolo půl jedenácté jsme se vypravili na místní blízký lovecký zámeček jménem Ohrada, k němuž přiléhala malá zoologická zahrada, kterou jsem navštívil hned první den v této krajině.

Na samotném zámku pak probíhala výstava věnovaná lesnictví, rybníkářství i rybářství nebo též historií lovu a vystavených trofejí. Dopředu musím říct, že jsme se opravdu dobře bavili a bylo se stále na co dívat. Samotná prohlídka byla bez průvodce, jenom po zdolání schodů do prvního patra nám nějaká paní utrhla lístky. Zjištění, že celá trvala zhruba necelé tři hodiny, nás velmi udivilo. Jednalo se tak vlastně o nejdelší prohlídku ze všech mnou letos navštívených hradů a zámků.

A teď něco přímo k našemu zámečku Ohrada a jeho interiérech. Je postavený na břehu Munického rybníka a jedná se o jednu z nejrozsáhlejších barokních zámeckých staveb v Čechách, určenou převážně pro pořádání honů. Uvnitř jsme pak mohli vidět ukázky starožitného vyřezávaného nábytku, stoly vyrobené z paroží, jiný zase z 50druhů dřev. Na stěně potom viselo jelení paroží oceněné zlatou medailí z celosvětové výstavy v Berlíně. Z chladných zbraní tam předváděli nůž s vyřezávanou rukojetí ve tvaru sokola, z palných mě zase zaujala tři metry dlouhá puška, jejíž 30cm pažba vážila stejně jako celý zbytek pušky.

Na podlaze se zase rozprostíral koberec ze 48 liščích kožešin, ovšem ne obyčejných, ale tzv. křížových. Lišek s tímhle tvarem na kožichu se vyskytuje velmi málo a na 250kusů těch obyčejných prý připadá jedna s křížem. Liška křížová má na hřbetě temný pruh a příčný pruh jenž vede mezi lopatkami a tvoří tak kříž. To musel být masakr, než se podařilo obstarat takové množství kožichů.

Všechno tohle a mnohé další zajímavé informace nám řekla ona paní, která před chvílí seděla u schodů a trhala vstupenky. Nejspíš ji potěšil náš zájem, tak přidávala další své vědomosti. To už jsme pocítili i hlad a po téměř třech hodinách jsme se tomu snad ani nemohli divit. První na ráně byla zámecká jídelna, kde jsme si na oběd dali rybí filé a hranolkama.

Po nutném vytrávení se šlo na relaxační procházku a já jsem to úmyslně vzal okolo vlakového nádraží, abych se podíval, jak to vůbec vypadá s mým ranním spojem. Po zjištění potřebných informací se vracíme zpátky do kempu, kde každý zamíříme ke svému stanu. Co to je? Normálně mě bolí nohy! Asi jsme to s tou procházkou přehnali, tak se jdu natáhnout do svého stanového obydlí a studuji mapy, hledaje nové tábořiště, nejspíš někde na jižní Moravě, kam se hodlám přesunout.  

Znovu ke mně zavítala moje známá a příjemně jsme pokecali. Opět mě přesvědčila ať ještě tady vydržím, tak si říkám-nu co, nu nic. Jdu tedy připravit oheň. Po nasbírání trošky dřeva, neboť je to tu úplně vybílené, se ho snažím zapálit, avšak ten ne a ne chytnout. Když se mi to konečně podařilo, stihl mi zbytek zásob dřeva akorát ohřát vodu, rýži jsem si však již neuvařil. Co už, jde se do bufetu, kde dávám kabanos a dorážím se opět hranolkama – sice podivná kombinace, ale lepší než nic. Bylo to prostě nejjednodušší řešení, tak snad mě to žaludek zpracuje.

Poslední den proběhl v pohodě, tak snad i noc bude ke mně tentokrát milosrdná. Večer jsem se rozloučil nejen s partou děvčat, ale hlavně s mojí novou kamarádkou. Musely se totiž vrátit domů, do Českých Budějovic. Šel jsem si na chvíli sednout do hospůdky a hned vedle na udusaném plácku začínala hrát dívčí kapela Spalničky a nejstarší z nich měla maximálně třináct let. Vybavení měly jako nějaká rocková kapela, ovšem zahrály snad všechno - rock, pop, country a dokonce i rap. Ukrátili tím nejen mě nějakou dobu a potěšili dobrou muzikou. Na závěr byly oceněny zaslouženým potleskem. To se musí zapít pivkem, po němž nemohlo následovat nic jiného, než cesta do stanu a tam se odebrat ke spánku.

Ovšem ani dnešní večer jsem nezapomněl na minidopis :„Večer trávím jako obvykle a nevím ani kolik hodin je, štve mě tu cizinec, co dělá akorát binec, a vše drahé je, že v kasince, rychle ubývají mi mince.” Poznámka k poslední části minidopisu – zaslechl jsem ,že prý to tady je drahé jako ve Španělsku ,což netuším, protože jsem tam nebyl.