Cesťáček po 5

DEN PÁTÝ

Budíček okolo půl šesté obstaral zvlášť silný vítr a následně se i dobře rozpršelo, což trvalo skoro hodinu a půl. Začal jsem uvažovat, že snad nikam ani nepojedu, ale rozhodl jsem se raději cestovat ve špatném počasí než se třeba sám celý den nudit v kempu.

Brňáci se chystali kolem oběda odjet asi na Lipno, já si vybral za cíl dnešního putování hrad Zvíkov. Ukázalo se to nakonec jako šťastná volba, poněvadž nejenom že se začalo dělat příjemné letní počasí, taky se mi podařilo skvěle stihnout vlakový spoj z Hluboké nad Vltavou. Po dobré radě jsem nevystoupil v Protivíně a pokračoval až do Ražic, kde jsem ihned chytil přestupový vlakový spoj do Písku. I v něm jsem brzy zjistil, že můžu jet dál a pokračovat správným směrem až do mé vytipované zastávky Záhoří.

Vláček do Záhoří si to kodrcal lesem a loukami, kde bylo všude vidět spousty krásné květeny a vůbec života kolem. Po vystoupení jsem se na nádraží musel zeptat, odkudže jede autobus směrem na Zvíkov a oni mi doporučili zastávku na okraji vesnice. Slabou čtvrthodinku trvalo dojít k obci Záhoří, a tam jsem taky spatřil onu plechovou značku ČSAD. Ani čekání zde nebylo dlouhé, neboť po dvaceti minutách si už sedím u okýnka v autobuse a projíždíme mezi lány zlatavého obilí nebo malovanými chalupami dalších vesniček. Konečná - vystupujeme!

Odtud jdu po úzké asfaltce k hradu téměř půlhodiny, přičemž míjím domky obce Zvíkovské Podhradí, starý pivovar, stánky s občerstvením či suvenýry a parkoviště pro auta a zájezdy, které tu měly konečnou. Z tohoto místa, kromě cyklistů, museli už všichni pěkně po svých.

I Zvíkov mě přivítal krásným slunečním počasím. Starobylý hrad, dnes se mi spíše jevil jako dost dobře zachovaná zřícenina, ale třeba se pletu, vypadal na pohled velmi kouzelně. Také na mě již od počátku dýchl svou dávnou historií, která tu byla všude vystavena. Samotná prohlídka vypadala následovně - po zakoupení vstupenky jsem dostal ve složce stručně sepsané dějiny tohoto objektu i jeho okolí, s nimiž jsem pak jako poctivý návštěvník postupoval po šipkách celým areálem od jedné zajímavé části hradu ke druhé. Tento přemyslovský hrad mě velmi zaujal i jakožto hledače záhad. Zřejmě nejstarší částí hradu plná zajímavostí je asi 20metrů vysoká věž ze žulových kvádrů zvaná Hlízová, ovšem známe ji spíše jako Markomanku. Ta má v dolní části vytesané znaky, které byly považovány za germánské runy, později se předpokládalo, že jde o kamenické značky. Krásným místnostem vévodí nejspíš kaple sv. Václava. Jako správný hrad má též Zvíkov své pověsti a legendy. Od nepaměti se tvrdí, že ve věži straší tzv. zvíkovský rarášek a dokonce i ve 20. století se zde skutečně děly podivné věci při různých natáčeních či jen obyčejným návštěvníkům. Dochází k nim pouze v jednom místě, a to v prvním patře Hlízové věže – korunní síni, kde byly uchovávány korunovační klenoty do doby, než je Karel IV. přemístil na Karlštejn. Já teda nic nepozoroval, asi nejsem správný senzitivní typ.

Byla to však parádní podívaná, nacházející se v krásné přírodě údolní nádrže Orlík, lemované z jedné strany řekou Vltavou a z té druhé řekou Otavou, slévající se v této oblasti v jednu řeku, pokračující pak pod jménem Vltava dál ku Praze. Tuto nádhernou přírodní scenérii navíc ideálně doplňovaly lesem obrostlé a skálami obsypané břehy. Na jedné jeho části, pod hradní věží, si bylo možno zakoupit i jízdu lodičkou po přehradě. Taky tu, v přilehlém koutě u částečně rozbořené zdi nějaký muž předváděl kousky s cvičenými dravci, když je lákal na kořist ve své rukavici, tipoval jsem to na poštolku. Je to tady velmi romantický kout pro takové, kteří mají chuť takové místa poznávat. Bohužel mě však nastává čas k návratu.

Spoje zpět byly až neuvěřitelně podobné jako při cestě sem, zkrátka dnes mi všechno vycházelo na chlup přesně, i to počasí se stále činilo k mé plné spokojenosti. Pohodový návrat se konal až do kempu, jediné, co mi vadilo nejen na hradě, ale i na Bezdrevu byli přímo neuvěřitelně rozlezlí a protivní Němčouři či Rakušáci.

Chystal jsem se, že si opět udělám večeři na ohni, ovšem co mi ten posléze vyvedl, to byla katastrofa, prostě mi nešel rozdělat ať jsem dělal co chtěl. Zvlhlé dřevo či sirky nespolupracovaly, dokonce ani potupně zapálený papír nestačil na rozhoření ohníčku. Po nějaké době jsem se vším vztekle práskl o zem. Zničehonic se tu zjevila jedna z té party, nyní již starých známých holek, a pomohla mi s ohněm i večeří, neboť měla vařič. Tak jsem se konečně, po více jak dvou hodinách od mého prvního pokusu rozdělat oheň, mohl nasytit. Už jsem to fakt docela potřeboval! Pojedli jsme nakonec oba dva, já poté zašel pro pivka a u dohořívajícího se ohníčku jsme kecali o všem možném. Shodli jsme se na tom, jaký tu je bez Brňáků klid, ale někdy to je škoda, protože byla sranda. Noc se zvolna nachýlila, na ohništi doutnaly už jen malé uhlíky a po chvilce ticha, kdy se člověku v hlavě honí spousty myšlenek, padl návrh, že nastal čas jít na kutě.

Jako mini dopis mě večer napadla taková to blbost: „Je to skvělá romantika, vstávat ráno bez budíka!” Říkám si blbost, ale pravdivá.

Docela příjemně strávený den, nemám pravdu? Náš cestovatel jistě teď právě sní, věří a doufá, že i ty následující dny by mohly být právě takové, jako ten, který právě skončil.

O tom, jaké budou, ale až příště.