Kaleidoskop číslo 6

BŘETISLAV I. 

V předchozím vyprávění Kaleidoskopu jsem se zmínil, jak to měla česká knížata nastavené s římskou říší, ale hlavně souboj o moc v Čechách mezi Přemyslovci a Vršovci. A také opakovaná likvidace konkurenčního rodu Vršovců. V dnešním díle bych chtěl zmínit osudy knížete Břetislava z rodu Přemyslovců.

Břetislav I. se narodil kolem roku 1002 jako syn budoucího knížete Oldřicha a jeho družky, prosté selky Boženy. Jelikož v době seznámení s Boženou byl Oldřich zřejmě ženatý, narodil se Břetislav vlastně jako levoboček. A protože byl tehdy jediným žijícím mužským členem přemyslovského rodu, nemusel tak čelit nárokům jiných uchazečů o vládu. Břetislav kvůli svému levobočnému a ze strany matky neurozenému původu mohl mít jisté problémy, a to jak v očích domácích velmožů, tak i panujících dynastií okolních středoevropských zemí. Zřejmě právě tato okolnost vedla k tomu, že svou nevěstu Jitku ze Schweinfurtu (česky Svinibrodu), dceru markrabího východní bavorské marky Jindřicha Schweinfurského, unesl v roce 1021 z kláštera, kde byla na vychování. Jitka byla v té době již sirotek, takže Břetislavovi tedy bezprostředně nehrozilo, že by se mu její rodina chtěla mstít nebo ho pohnat před říšský soud. Ale vzhledem k tomu, že únos urozené panny býval v té době hodnocen nejen jako hřích, ale dokonce i jako těžký zločin, proto se jeví možnost, že se mohlo jednat o únos fingovaný a předem domluvený.

Nástupem Břetislava I. na pražský knížecí stolec skončila první krize českého středověkého státu, neboť nastupoval i v příznivé mezinárodní situaci. Polský i uherský stát se mezitím ocitly v podobné krizi, kterou právě překonal český stát. Císař byl zaměstnán spory s papežskou kurií a musel čelit povstání Luticů ve východní části říše. Potřeboval tehdy naléhavě pomoc českého knížete, a tak Břetislav ani nebyl nucen žádat o udělení Čech v léno, ani nemusel platit příslušný tribut. Příhodné situace neprodleně využil k výbojům.

Pod záminkou zásahu proti pohanskému povstání podnikl roku 1039 tažení do Polska. Chtěl přitom dobýt zpět Slezsko ztracené na konci vlády Boleslava II., získat válečnou kořist pro krytí nákladů své vlády, a především si předsevzal získat pro pražský kostel sv. Víta ostatky druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha z rodu Slavníkovců. Byl přesvědčen, že se mu tak snadněji podaří prosadit zřízení arcibiskupství v Praze. Samozřejmě to byla i pomsta za někdejší obsazení Čech polským panovníkem Boleslavem Chrabrým. Válečná výprava byla, hodnoceno středověkými měřítky, mimořádně zdařilá. České vojsko vyplenilo arcibiskupský chrám v Hnězdně, uchvátilo obrovskou kořist a získalo velký počet válečných zajatců.

Nad hrobem sv. Vojtěcha Břetislav vyhlásil tzv. hnězdenská dekreta, často zvané jako Břetislavova, v nichž uzákonil řadu zásad, prosazovaných již samotným sv. Vojtěchem: monogamní a nerozlučitelné manželství, svěcení nedělí a církevních svátků, zákaz pohřbívání na polích a v lesích, tresty za vraždy, zákaz provozování krčem a zákaz pití lihových nápojů. Cizoložství se třeba trestalo i prodejem do otroctví. Zvláštní, že třeba o celibátu kněžích či požadavcích na vlivné velmože tu není vůbec nic.

Přenesení ostatků Vojtěchových do Prahy však nemělo očekávané výsledky. Břetislav musel velmi obtížně i za pomoci značných peněžních darů obhajovat tento čin u papeže Benedikta IX. a nový římský král Jindřich III. se dokonce pokusil oslabit vzestup Břetislavovy moci válečným tažením do Čech. Roku 1040 utrpěl hlavní proud říšského vojska porážku v bitvě u Brůdku nedaleko Kdyně, kde se přímo střetli právě Břetislav I. s Jindřichem III. Jeden oddíl proti českému knížeti vedl i bratr jeho manželky Ota ze Schweinfurtu, který se snažil proniknout na naše území vstupem z jihu ve směru na Domažlice. Naopak druhý proud říšských vojsk postupoval druhou vstupní bránou na naše území ležící na úpatí Krušných hor. Obranu Čechů měl zde řídit správce bílinského hradu Prkoš, ale zaprodal svou čest a nechal se uplatit. Proto také Sasové na severu Čech hladce zvítězili, ale když se dozvěděli o Jindřichově porážce na jihu, raději se stáhli zpět za hranice. Zrádce Prkoše nechal Břetislav I. popravit.     

Avšak již následujícího roku oblehl Jindřich III. Břetislava na Pražském hradě. Bohužel i díky zradě některých předáků včetně pražského biskupa Šebíře postupovalo vojsko Jindřicha III. českou krajinou vcelku bez problémů. Český kníže se musel podrobit a potvrdit lenní svazek s říší, což jej stálo nemalé peníze za válečné výhrady, mírový poplatek až na tři roky a vrácení kořisti. Jako symbol pokory se poté měl dostavit do Řezna bosý a v rouše kajícníka, kde musel Jindřicha III. požádat o odpuštění. Říšský panovník mu odpustil a ponechal Čechy jako léno. Poté se Břetislav I. soustředil na upevnění vlastního knížectví, jehož součástí byla i peněžní reforma, kdy její součástí bylo i zavedení tzv. pražské hřivny o váze 210 gramů stříbra, a která zůstala měrnou peněžní jednotkou až do 17. století. Dosavadní boleslavské denáry nahradily právě ty Břetislavovy. Do jedné pražské hřivny ses jich vešlo rovných dvě stě. Ještě před svou smrtí v roce 1055 vyhlásil Břetislav I. další ze svých pravidel a to tzv. stařešinský řád (seniorát).

Stařešinský řád

Břetislav I. měl v živé paměti nebezpečí, které pramenilo z rozbrojů uvnitř přemyslovské dynastie a které znovu hrozilo po jeho smrti. Měl totiž pět synů schopných převzít vládu a bylo nebezpečí, že všichni budou usilovat o zajištění budoucnosti svým potomkům. Břetislav proto, údajně na smrtelné posteli, vyhlásil nástupnický řád založený na principu tzv. seniorátu (stařešinství). Knížetem se měl napříště stát vždy nejstarší z Přemyslovců. Šlo o zásadu, která nemohla účinně působit delší dobu. Přirozené větvení rodu vytvářelo složité příbuzenské i mocenské vztahy, které sváděly k porušování této zásady a po několika dalších desetiletích přivedly skutečně český stát do další krize. V dané situaci ale nový nástupnický řád znamenal určité řešení. Břetislav I. přitom pamatoval nejen na otázku nástupnictví na knížecím stolci, ale konkrétně řešil i budoucnost všech svých synů.

Prvorozený syn Spytihněv byl předurčen pro vrchní vládu nad Čechami i Moravou. Morava byla rozdělena na tzv. úděly. Údělné knížectví olomoucké Břetislav svěřil do správy Vratislavovi, brněnské knížectví společně Konrádovi a Otovi, kde druhý jmenovaný spravoval Znojemsko. Význam údělů ale nespočíval jen v zajištění obživy mladších synů vládnoucího rodu. Moravská knížectví měla také zabezpečit zemskou hranici – olomoucké proti Uhrám a brněnské se znojemským proti nebezpečí z území dnešního Rakouska. Pátý syn Jaromír byl určen pro církevní dráhu. Jak vratká byla tato složitá opatření, se ukázalo hned poté, kdy se stal pražským knížetem Spytihněv II. (1055-1061). Ten okamžitě zbavil své bratry moravských údělů, Vratislav tehdy uprchl ze země, Konrád a Ota byli donuceni sloužit na knížecím dvoře v Praze. Spytihněv však vládl jen krátce, zemřel za nejasných okolností.

Nebylo to tenkrát lehké.