hrAD LOKET
Otevřeli jste další kapitolu Samových stránek o českých, moravských a slezských hradech.
Já vím, není nad osobní zkušenost, ale pro ty, co nemají zrovna tu možnost se do tohoto krásného zákoutí naší země podívat, nabízíme alespoň takové malé zprostředkování s touto středověkou pevností.
V tomto článku se přesuneme až úplně na západní konec České republiky, kde se nachází cíl naší cesty. I o tomhle hradu můžeme směle říct, že ve své době platil za téměř nedobytný a říkalo se mu „klíč ke království českému.” Jeho jméno je stejné jako pojmenování části ruky a to je - Loket.
Tento gotický skvost najdeme v západních Čechách mezi Sokolovem a Karlovými Vary jako dominantu městské památkové rezervace na skalnatém ostrohu nad řekou Ohří, jenž vytváří smyčku, která jej obemyká prakticky ze tří stran mohutným meandrem. Do města se vjíždělo po mostě ze západní strany a jelikož tu v minulosti stával jen lehký dřevěný můstek, jež se dal lehce strhnout, tak se rázem stal hrad takřka nedobytným.
Nyní se podívejme, jak vypadá Loket v dnešní době.
Mohutný hrad je postaven na oválném půdorysu, dominantou je hranolová věž, pocházející ještě z románského období. Proti ní je purkrabství z 15.století a jižně stojí budova hejtmanství. Jeho východní část tvoří hlavně dvoukřídlý palác ze 16.století a ze stejné doby pochází i opevnění s baštami. Při prohlídce si všimněte expozice historického porcelánu, torza románské rotundy, vězeňských kobek, v nichž přebývali i vznešení vězni nebo stálé výstavy strašidel, o nichž bude v závěru taky řeč. Ale všechno pěkně po pořádku.
Nejprve se trochu seznámíme s tím, jak to na hradě Lokti a v jeho okolí vypadalo v časech minulých.
Už hned ve svém počátku se hrad Loket stal správním střediskem pohraničního území mezi Čechami a Chebskem (město Cheb a okolní kraj byly českému králi zastaveny v roce 1322). Ve třicátých letech 13.století jej nechal patrně vybudovat král Přemysl Otakar I., a i když leckde můžete najít zmínky o předcházejícím stejnojmenném slovanském hradišti, tak archeologický průzkum žádné starší hradiště neprokázal.
Poprvé se v listinách připomíná v roce 1234, kdy byl výše zmíněný, pravděpodobný zakladatel hradu Přemysl Otakar I. již čtyři roky po smrti, tehdy se ovšem ještě hrad nazýval Stein. Jméno Loket dostal později, prý podle ohbí řeky Ohře, která se v těchto místech lomí jako lidský loket.
Do dějin se tento hrad zapsal především jako vězení a potvrdit by to mohl i samotný císař Karel IV. Právě na náš hrad Loket se dvakrát uchýlila královská manželka Jana Lucemburského Eliška Přemyslovna se svými dětmi. Poprvé v roce 1317 proběhlo ještě vše relativně v klidu, avšak podruhé, v roce 1319, se už král Jan pořádně rozzuřil. Uvěřil pomluvě, že se ho za jeho zády manželka Eliška Přemyslovna a přední český šlechtic Vilém Zajíc z Valdeka chystají svrhnout z trůnu, tak se svým vojskem přitáhl ke hradu. Ten byl králi brzy vydán, královna s dětmi pak odvezena do Mělníka, věnného města českých královen, ovšem kromě prvorozeného syna Václava, jinak Karla IV. Toho v jeho čtyřech letech vsadil na dva měsíce právě do loketského sklepení a navíc musel na hradě potom strávit další rok, sice bez vazby, ale přece jako zajatec. Jelikož si tuhle historku ze svého dětství nechal do životopisu zapsat sám otec vlasti Karel IV., tak její věrohodnosti můžeme snad i věřit.
Čeští králové si pevnosti na významném strategickém místě považovali a hrad, jenž byl uznávaný za jeden z nejpevnějších ve střední Evropě, stále vylepšovali - velká přestavba se uskutečnila za vlády Václava IV. okolo roku 1390 do podoby, která se prakticky dochovala dodnes. Karel IV. sice zařadil Loket mezi tak zvané nezcizitelné královské hrady, ale v počátku husitských válek, kdy se hradní posádka dvakrát ubránila nájezdům kališníků, jej syn Karla IV. Zikmund Lucemburský zastavil svému kancléři, původem chebskému měšťanovi Kašparu Šlikovi z Holiče, zakladateli později významného šlechtického rodu. Mělo se jednat o výpomoc, kterou měl Šlik poskytnout, když se panovník Zikmund Lucemburský ocitl ve velké finanční tísni, způsobené výdaji v husitských válkách. Když pak Loket v roce 1473 vyhořel, dostali ho Šlikové, i přes silný odpor měšťanů, do trvalého dědičného vlastnictví. Tento rod dal od konce 15.století do první poloviny 16.století hrad nákladně přestavět ve stylu pozdní gotiky. Tak vznikly půlkruhové bašty, byly upraveny interiéry či zhotoveny poslední zbytky nástěnných maleb. Šlechtický rod Šliků vlastnil Loket do roku 1547, kdy jim byl majetek zkonfiskován. Hrad získalo město a tato středověká pevnost začala upadat. Pohromou se pro neopravovaný objekt stala 30letá válka.
V roce 1648 Loket vyplenili Švédové a nepřidalo tomu ani několik selských rebelií, které prošly krajem. Hrad byl sice částečně využíván hospodářsky, ale až v roce 1822 začaly první stavební zásahy snížením nebo stržením některých poškozených budov a roku 1889 tady byla zřízena věznice. Na jednu stranu to znamenalo drobné konzervační práce a obnovu hradu, na tu druhou zase, že době chátrání a prvním opravám padla za oběť velká část kamenické výzdoby. Na přelomu 19.a 20.století je přebudován Markrabský dům na muzeum a jsou v něm instalovány první městské muzejní sbírky. Po roce 1945 byla expozice rozšířena i do prostor horního hradu, kde mimo historie Lokte a přilehlého okolí, najdeme též expozici historického porcelánu, který se v místní porcelánce vyrábí již bezmála 200let.
I když probíhaly opravy hradu a instalovaly se první sbírky, tak s přestávkami sloužil tento objekt jako státní věznice až do roku 1948. Dodnes se zachovaly podzemní kobky, které jsou v současnosti využity k unikátní výstavě vězeňství a útrpného práva.
Po roce 1948 byl celý hrad Loket zpřístupněn veřejnosti.
HRADNÍ STŘÍPKY
A před pověstí na závěr tu máme hradní střípky, v nichž se zmíníme o známé postavě Loketska, kterou je „zkamenělý purkrabí.” Podle jedné verze, docela morbidní, se jedná o jistého Gerharda von Wűnstenfelse, proslulého svou krutostí. Tento pan purkrabí si liboval ve velmi přísných trestech, trápil poddané a pronásledoval je za každou maličkost, rozsudky smrti se staly běžnou záležitostí. Těla popravených dával namáčet do vřídelní vody a ta, obalená vřídelním kamenem, rozvěšoval pro výstrahu kolem hradu. Jak jistě uznáte, musela to být hrozná podívaná a tak není divu, že za trest sám zkameněl. Až doposud to vše nejspíš berete jako další báchorku, ale vězte, že toho „zakletého purkrabího” chovají na Lokti v hradních sbírkách dodnes . . . no dobrá, vyjdu tedy s úplnou pravdou na světlo. Onen kámen, jež tam mají, je ve skutečnosti zbytek meteoritu, který sem spadl v roce 1422 a prý tehdy vážil 106kg ! Uznejte, takhle těžký kámen z vesmíru mohl docela klidně představovat i notně obézního purkrabího hradu.
Pravděpodobnější je však spíše nižší váha meteoritu, vždyť do dnešních dnů se z něj v hradní sbírce dochoval jen jeho zbytek vážící 12kg. Další část loketského meteoritu má ve svých sbírkách Národní muzeum v Praze a není vyloučeno, že se jeho jiné kousky zatoulaly i někam jinam.
Ve své historii byl „zkamenělý purkrabí” za 30leté války Loketskými ukryt do hradní studny, aby jej nenechaví Švédové odtud neodvezli, jako mnoho jiných. Jenomže pak na svůj poklad tak trochu zapomněli a ze studny ho vytáhli až v roce 1775. Tady vidíte, jak skutečná, pro tehdejší lidi těžko vysvětlitelná událost, obalená trochou toho nadpřirozena, může stát za vznikem poutavého příběhu.
Závěrem jsme pro vás připravili dvě krátké pověsti o bytostech s velmi podivnými jmény, patřící do této krajiny.
KDO TO JE ŠTRAKAKAL?
Tohle pojmenování vzniklo z německých slov „ein schrecklicher Kerl” - což znamená hrůzný chlapík. Tak se totiž říká skřítkovi, který se občas objevuje pod hradem Loket v ulicích stejnojmenného města. Štrakakal je sám hrozně rozcuchaný, v jedné ruce drží kartáč a ve druhé knihu. Jak spatří nějaké neučesané děcko, začne jej pronásledovat - knihou pak takové neupravené dítě bije do zad a kartáčem se je pokouší učesat. Jinak může nepozván přicházet i v noci do jejich ložnic a tímto hrubým hřebenem jim projíždět rozcuchané vlasy. Milosrdnější je k dobytku - kravám na pastvinách z ohonů a koním z hřív splétá copánky.
GOTTSTAIN
Druhou tajemnou bytostí, o níž si tu povíme, se jmenuje Gottstain (čti Gotštain).
Jedná se o vládce loketských skal, kamenů a podsvětí, který hlídá nádvoří hradu Lokte. Má dlouhý, rovný a dopředu načesaný plnovous, na sobě splývavý lněný oděv a v ruce za zády třímá obrovský kyj. Těžko z jeho výrazu odhadneme, co má zrovna za lubem. A ti,kterým se zjevil, nám to už neprozradí, neboť zmizeli beze stopy. Naopak štěstí mají všichni, jimž se jeho postava zjeví na hladině řeky Ohře tekoucí pod hradem. Mohou pak počítat s tím, že budou mít rok hojnosti a zůstanou pod Gottstainovou ochranou. Ten kdo se dotkne špičky vousů jeho sošky na nádvoří, bude si přát dobrý úmysl a zanechá zde symbolický peníz, tomu se přání vyplní .Není však radno se dotýkat kyje, to Gottstaina rozezlí a dotyčného stihne krutý trest.
Jak vidíte, panuje na Lokti příznivé klima pro tajuplné příběhy se záhadnými bytostmi a to by jsme klidně mohli pokračovat dál. Pokud vás dnešní vyprávění o hradu Lokti zaujalo a chtěli by jste„zkamenělého purkrabího”alias meteorit či sošku Gotstaina spatřit na vlastní oči, tak nám nezbývá nic jiného, než vám vřele doporučit jeho návštěvu.