hrad SOVINEC
My dnes zavítáme pro změnu na Moravu, do kraje mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, který je tak bohatý nejen na lesy, ale i na železo, stříbro a zlato.
A právě v těchto lesích se na širokém skalnatém ostrohu ukrývá soví hrad zvaný Sovinec.
Na mapě bychom jej hledali na Severní Moravě mezi Šternberkem či Uničovem a Rýmařovem. Přijíždíme-li k Sovinci právě od Uničova, musíme zdolat nápadný zlom mezi Hanou a Nízkým Jeseníkem. Vystřídá-li za Dlouhou Loučkou zamračené nebe déšť a jarní slunce sněhové pláně, jedeme dobře. Hrad Sovinec totiž stojí již za onou zeměpisnou a podnebnou hradbou, avšak i tento drsný kraj patří k němu a nebyl by bez málo úrodných políček, stád dobytka na svazích a klikatých cest Sovinec Sovincem. Podívejme se, jak vypadá hradní areál v současné době.
Ten v podstatě tvoří komplex budov, hradeb, věží a sedmi bran kolem pěti nádvoří. Tady si dovolím malou odbočku - říká se, že z hradu vede sedm tajných chodeb do sedmi domků v městečku, jež zvali „sedm strážců.” Těmito chodbami se tak mohla obležená posádka zásobovat. Jednu z nich měl za 30leté války, v roce 1643, místní kovář prozradit Švédům a obránci se tím pádem museli vzdát. Nemůže mít těchto sedm tajných chodeb spojitost se sedmi hradními branami? To se asi už nikdo nedoví.
Pokračujme však naším hradem dál. Nejcennější částí areálu je k jihovýchodní straně paláce přiléhající polygonální (mnohoúhelníková) dělová věž Remtr se zachovaným renesančním krbem v tzv. rytířském sále. Opevnění Sovince je nejrozsáhlejším opevňovacím systémem z této doby u nás vůbec. Z roku 1643 pochází předsunutá věž zvaná Lichtenštejnska, spojená systémem chodeb, hradeb a bašt s hradem.
V rámci prohlídky můžete vystoupit na věž s vyhlídkou, prohlédnout si stálou expozici Lesnické školy, historické exponáty nebo sbírky zbraní a cínu.
Nyní si řekněme jak to všechno vlastně vzniklo a začněme právě jménem hradu.
Lesnatý kraj jižně od Jeseníků patříval olomouckým biskupům. Kapitula jej posléze za biskupa Jana VII. zvaného Volek dala k dědičnému užívání svému komorníkovi Pavlu z Hůzové. Právě on nebo jeho synové Vok a Pavel mladší měli kolem roku 1335 hrad založit. Původně měl být prý německy pojmenovaný Eulenburk - Soví hrad, brzy se však ujal český název Sovinec. Podivné jméno měl způsobit nadměrný výskyt sov ve zdejších lesích a říkalo se mu tak i v době, kdy patříval Řádu německých rytířů, kteří okolní kraj germanizovali. S vysvětlením jména hradu jsme vlastně započali i jeho historií, takže se můžeme podívat, jak to bylo dál.
Jelikož potomci zakladatelů hradu byli vyznavači učení mistra Jana Husa, tak se není čemu divit, že během husitských válek se hrad Sovinec stal opěrným bodem kališníků na Moravě. V létě 1429 zde krátce pobýval i někdejší husitský vzdorokrál litevský kníže Zikmund Korybutovič, aby se sešel s nejvyšším táborským hejtmanem Prokopem Holým. Ještě před bitvou u Lipan si páni ze Sovince obratně pojistili držení hradu i s panstvím, když raději podepsali zemský mír s moravským markrabětem Albrechtem Habsburským, zetěm římského císaře Zikmunda Lucemburského.
V roce 1474 zpustošilo uherské vojsko celé panství, na samotný hrad si však netroufli.
V 16.století páni ze Sovince, kteří už představovali vedlejší rodovou větev, nazvanou pňovskou, patřili mezi nejdůležitější moravské rody. Možná i proto si mohl tehdy nejvyšší zemský sudí Ješek Pňovský ze Sovince, jako majitel, rozšířit palác vnitřního hradu a postavit nové hospodářské budovy. Tuhletu přestavbu dokládá znak nad nejstarší gotickou bránou posledního vnitřního dvora s letopočtem 1507.
Počátkem 16.století hodlali páni ze Sovince zbohatnout z těžby stříbra a železné rudy v Jeseníkách, ovšem dolování si vyžádalo velké náklady, kdežto výnosy byly tuze malé. Nakonec se tím zadlužili natolik, že byli nuceni v roce 1538 hrad prodat Kryštofovi z Boskovic. Tak se rodový hrad pánů ze Sovince dostal po více jak 200letech panování do cizích rukou.
Pánové z Boskovic zahájili renesanční přestavbu hradu na pohodlnější zámecké sídlo. Vydrželi tu však jen pár desetiletí a roku 1578 hrad od nich odkoupil uherský magnát Vavřinec Eder ze Štiavnice. Ten rozšířil celý areál jižním směrem. Jeho jediná dcera Anna se později provdala za Jana Kobylku z Kobylího a učinila z tohoto nemajetného rytíře rázem boháče, neboť jako jeho manželka mu dala ihned právo, bez omezení užívat sovineckého panství. Roku 1607 Anna umírá a Jan Kobylka se stává jediným pánem celého majetku. Jeho kariéra rychle stoupá, v roce 1615 byl zvolen jako jeden ze čtyř komisařů pro uspořádání zemského zřízení na Moravě a císař Matyáš ho jmenoval císařským radou. Přízeň osudu trvala pouze do stavovského povstání. To byl jmenován jedním ze třiceti direktorů spravujících Moravu a jako rádce „zimního” krále Fridricha Falckého. Po porážce stavů byl jako evangelík pronásledován a donucen hrad Sovinec i s panstvím v roce 1623 nevýhodně prodat císařovu bratru Karlu Františku, biskupu vratislavskému i brixenskému a zároveň velmistru řádu německých rytířů. Svůj život pan Jan Kobylka dožil v bídě a zapomnění v obyčejném měšťanském domě ve Šternberku.
To už zasáhla celé sovinecké panství 30letá válka v plném rozsahu.
V roce 1626 dobyli Sovinec pod Mansfeldovým velením Dánové, kteří zde nakonec zůstali dva roky, než je odtud vypudil generalissimus Albrecht z Valdštejna. Následovalo nákladné opevňování hradu, přeměněného doslova na vojenskou pevnost. V roce 1642 byla dokončena mohutná dělová bašta a už o rok později si tohle nové opevnění přijeli vyzkoušet Švédové pod vedením generála Torstensona. Aby tento gotický hrad dobyli, museli učinit tři pokusy. Zpočátku nepomohlo ani dvoutýdenní obstřelování z 82děl a osmi tisíc pušek, ani podkopání a následné vyhození do povětří vystupujících částí opevnění. Sovinec byl sice těžce poškozen (není divu, když některé dělostřelecké granáty vážily až tři metráky), ale odolal. K rozhodujícímu zlomu došlo v neděli 4.října 1643, kdy se Švédům po celonoční dělostřelbě podařilo také vyhodit do povětří prostřední bránu a vážně zranit velitele obránců Lichtenštejna. Budovy a hradby Sovince byly již tak poničeny, že další odpor se stal takřka nemožný, proto po necelých třech týdnech bojů, 6.října 1643, přijal velitel posádky kapitulaci. I přesto byla odvaha obhájců Sovince obdivuhodná, neboť ztratili jen 72 mužů oproti desetinásobku Švédů. Navíc na hrad dopadlo přes tisíc kartáčových střel, přes 200 granátů a nespočetné množství dělových kamenných železných koulí. Pevnost sovinecká padla ze všech moravských a slezských měst až jako poslední. Švédský generál Torstenson byl k poraženým velkorysý a dovolil jim volný a čestný odchod, přesto kořist zůstala Švédům tučná. Poklady, vybavení či zbraně měli z hradu odvážet celkem na 40 vozech! Poslední švédský voják pak odtud odešel roku 1650 a kromě několika zrezivělých zbraní po nich zůstalo vše zcela zničené či spálené, prý z důvodu, když se snažili najít údajný poklad.
S ohledem na možné turecké nebezpečí chtěl Řád německých rytířů hrad obnovit, jakmile však pominulo, nechali jej na pospas času a osudu.
Během 18.století se na sovineckém panství odehrála malá poddanská rebelie. Zkázu hradu dokonal 16.dubna 1784 blesk, jenž sjel do vysoké věže a nastalý požár ji zničil. Roku 1836 nechal velmistr Řádu německých rytířů Maxmilián II. Josef vykoupit celý rozebraný majetek řádu a umístil zde řádový chlapecký seminář, při čemž logicky následovaly nutné základní opravy hradního areálu. V letech 1842-1845 opět velmistr Maxmilián nechal na místě stavení u osmiboké bašty vybudovat nový empírový kostel sv. Augustina.
Poslední větší stavební zásah je z roku 1903, kdy velmistr arcivévoda Evžen Habsburský nechal Sovinec upravit na letní řádové sídlo a náležitě ho zmodernizovat.
V roce 1939 však řád dočasně zrušili nacisté a Sovinec obsadili. Zřídili na něm vězení pro zajaté francouzské vojáky a antifašisty, později tu byl patrně jejich výcvikový tábor či sídlo gestapa.
Roku 1945 hrad Sovinec do základů vyhořel, což bylo zapříčiněno sovětskými vojáky, kteří tady našli sklad vín a koňaků. Poté v opilosti hrad zapálili a hořel prý celé čtyři dny, neboť ti navíc stříleli na české hasiče, kteří chtěli požár uhasit. Ten měl být vidět až do Olomouce. Je příznačné, že až do roku 1990 se tvrdilo, že to udělali při ústupu nacisté.
Po válce se jeho majitelem stala Moravská filharmonie, aby měla rekreační středisko pro své členy, tak i z důvodu tohoto účelu zahájila obnovovací práce. V roce 1960 byl hrad převeden na Vlastivědný ústav v Bruntále, který se pak pustil do důkladných restaurátorských prací, jež trvají až do dnešních dnů a tím vlastně tento gotický hrad i zpřístupnil veřejnosti.
HRADNÍ STŘÍPKY
Při probíhající rekonstrukci hradního purkrabství narazili dělníci při odvzdušňování zdiva, těsně nad podlahou, na vrchní část stropní klenby. Nebylo pochyb -pod podlahou se nachází další místnost! O žádných podzemních prostorách v těchto místech neměl však nikdo tušení a ani historické prameny nic neuváděly. Byli povoláni archeologové, kteří udělali do podzemí sondu a přibližně v půlmetrové hloubce narazili na lidské kosti! Odkrytí zasypaného prostoru trvalo několik dnů, zhruba čtvrtého dne si ovšem už archeologové byli jisti: v místnosti se nacházejí tři kostry a to v krajně neobvyklých polohách. Další ohledání podezření potvrdilo - všechny tři patří pravděpodobně obětem zákeřné vraždy! Mrtvoly byly totiž pohřbeny se svázanýma rukama a - nahé! Antropologové zjistili, že kostry patří muži kolem padesátky, ženě kolem čtyřicítky a asi dvacetileté dívce. Rok vraždy se již nedá přesně určit, lze ho jen přibližně odvodit z faktu, že mrtvoly zazdívali vrahové do základů budovy, která byla stavěna někdy v 16.století. Jména vrahů ani obětí se však už asi nikdy nepodaří zjistit, taktéž důvod trojnásobné vraždy zůstává nejasný.
Doufám, že také stručné přiblížení hradní pevnosti Sovince bylo zajímavé a nechte se překvapit, kam se podíváme příště.