hrad ZVÍKOV
Tento objekt najdeme na velmi romantickém místě jižního cípu Orlické přehrady, opředený mnohými pověstmi, dávnými i novodobými. Nebudu vás tedy déle napínat a zvu vás na prohlídku královského hradu Zvíkov.
Někteří odborníci jej považují za krále českých hradů. Hovoří pro to mnohé - jeho královský původ, úctyhodná starobylost, mimořádná zachovalost, majestátní poloha i neobyčejně cenná umělecká výzdoba.
Zvíkov, jak jsem se již zmínil, nalezneme v malebné krajině jižních Čech, tyčícího se na žulovém ostrohu nad soutokem řek Vltavy a Otavou u jezera Orlické přehrady. Je to kus země možná poněkud odlehlý, ale rozhodně atraktivní a turisticky návštěvovaný. Upozornil jsem na jeho mimořádnou zachovalost, tak se na ni tedy podívejme.
Nejstarší jeho dochovanou stavbou je hranolová obytná věž zvaná Hlízová, nebo též tajemně Markomanka (tom proč právě takto se dočtete na jiném místě) pocházející nejspíš přímo z doby založení hradu. Její hranol se vypíná do výše 20 metrů, na šířku měří asi 12,5 metru a její stěny jsou 3,5 metru silné. K ní pak hned přiléhá vlastní jádro hradu pětibokého tvaru, ze všech stran obestavěné palácovými křídly, které se do nádvoří v přízemí i v prvním patře otevírají nádhernými gotickými arkádami a hrotitými oblouky, zaklenutými obkročnými křížovými klenbami.
Samotný palác pak ukrývá řadu komnat, skvostně vyzdobených gotickými malbami. Nejhonosnější by měl být rozlehlý dvoulodní sál, zaklenutý šesti poli křížových kleneb ve východním traktu. Hradní kaple svatého Václava je jednou z nejkrásnějších raně gotických prostor v celé republice. Stěny jsou v ní rozčleněny sedilemi (to jsou výklenky se sedadly) a doplňují je nástěnné fresky ze třetí čtvrtiny 15.století.
Dominantou hradu je velká válcová věž s břitem, střežící jednu ze dvou vstupních bran - Píseckou. Zvíkov stával původně jako orlí hnízdo, ale když byla v letech 1954-1961 vybudována Orlická přehrada, stal se z něj takřka ostrov, s okolní krajinou spojený jen úzkou šijí, po které dnes vede jediná přístupová cesta. Druhá brána zvaná Železná, byla umístěná v hradbě. Stávala severně od hradu, zmizela však i s bývalým předhradím na dně jezera. V současné době se tudy dostaneme na terasu nad soutokem, odkud se nám nabízí nádherný výhled na vodní plochu přehrady. Z období pozdní gotiky a renesance pocházejí i některé další objekty jako kuchyně, maštale, purkrabství a sklady, dnes většinou v podobě zřícenin. V královském paláci jsou expozice o historii hradu, archeologické nálezy a také dobový mobiliář.
Zvíkov je zařazen jako národní kulturní památka a právem patří ke skvostům české raně gotické architektury.
Jaképak osudy se zde splétaly při běhu dějin a kdo v nich měl prsty si povíme nyní.
HISTORIE HRADU
Místo, na němž se hrad Zvíkov nachází, bylo osídleno už od doby bronzové a zhruba v 6.století před naším letopočtem se tu usídlili také Keltové, kteří zde zbudovali chráněné hradiště - oppidum.
Zakladatelem středověkého hradu byl pravděpodobně sám král Přemysl Otakar I. v první polovině 13.století a úvodní zmínku o něm zaznamenáváme z roku 1234. Za Václava I. a zejména pak za Přemysla Otakara II. byl přestavěn a rozšířen. Později přešel z rukou vladaře do majetku šlechty. Začátkem 14.století to byli Rožmberkové, ale ti jej měli pouze v zástavě. Do královského majetku se vrátil díky Karlu IV., který jej vyplatil a zařadil mezi zeměpanské hrady, což znamenalo, že nesmějí být zastavovány. V roce 1429, v době husitských válek, se Zvíkov marně pokoušela dobýt kališnická vojska, ale ten se osvědčil jako skvělá pevnost. Od roku 1431 byl tedy v držení Rožmberků, od roku 1473 zase Švamberků, kteří jej vlastnili 150let a v polovině 16.století objekt renesančně přestavěli. Na počátku třicetileté války byl hrad posledním opěrným bodem protestantů v jižních Čechách a tato doba zanechala jeho budovy vydrancované a zpustlé.
To, že byl Zvíkov opravdu nedobytným hradem, dokládá rok 1621, kdy se zde téměř deset měsíců udatně bránila stavovská posádka o 140 mužích proti čtyřem tisícovkám obléhatelů a dokonce se výpadem zmocnila i sousedního hradu Orlíka, odkud si zpět na Zvíkov dovezli zásoby. Obležení skončilo tím, že si obránci vymínili svobodný odchod. Po jeho vyrabování musel jeho nový majitel, kníže Jan Oldřich z Eggenberka, přikročit k nákladné obnově, přesto však budovy využíval pouze k hospodářským účelům.
Tím doba velké slávy Zvíkova také skončila a hrad postupně chátral. Škody znásobil i požár, který roku 1751 zničil téměř všechny objekty na druhém nádvoří a Zvíkov se pomalu měnil na zříceninu. Zachránili jej až v 19.století Schwarzenberkové, kteří nelitovali peněz, aby především nejcennějšímu hradnímu jádru vrátili původní lesk. Naposledy byl hrad důkladně opraven a obnoven v letech 1970-1980, v souvislosti s budováním Orlické přehrady.
HRADNÍ STŘÍPKY
Hradní střípky Zvíkova jsou dnes trochu rozsáhlejší. Hlavním bodem je již na začátku zmíněná Hlízová věž zvaná též Markomanka.
Tato věž je postavena ze 44 řad masivních hrubě opracovaných žulových kvádrů a na 11 z nich najdeme podivné, hluboko vyryté znaky, působící dojmem souvislého nápisu. Podle některých romantických historiků měla pocházet už z doby římské, přesněji z období, kdy tu sídlil germánský kmen Markomanů, který byl vedený králem Marobudem. Dokládat to měly právě značky vytesané na lícových stranách kamenných kvádrů, jenž byly považovány za starogermánské runy, což bylo jejich starobylé písmo.
Rozluštit jejich význam se ovšem nepodařilo, a to především proto, že nejde ani tak o runy jako o kamenické značky. Dokonce se mají i shodovat s těmi, které můžeme nalézt na starobylém gotickém mostě v Písku - mimochodem nejstarším dochovaném kamenném mostě v Čechách. Zřejmě je nechali jako své podpisy kameníci ze stavební hutě zvíkovského purkrabího Hirza či Hrze, jenž jménem krále Přemysla Otakara II. dokončil stavbu zdejšího hradu (a také hradu a mostu v Písku). Původně tento Hirzo nebyl ani šlechticem, ani stavitelem, ale jeho profese prý byla královský kuchař. Měl vařit tak skvěle, že jej Václav I. jmenoval správcem Zvíkova.
Ale ještě zpátky k tajemným značkám. Milovníci záhad se domnívají, že by mohly být také magickou ochranou korunního sálu i hradu samotného. Opravdu, Zvíkov nebyl nikdy dobyt a v patře Hlízové věže, ve výše zmíněném sále, byly zřejmě nějaký čas uloženy i korunovační klenoty (až do vystavění hradu Karlštejna). Při porovnávání těchto značek se starogermánskými runami nebo archaickou latinou se nepovedlo najít více jak dva shodné znaky. Až srovnání se skotskými kamenickými značkami, kde se našlo pět shodných znaků, napovídá určitou souvislost. Skotsko i Čechy jsou země s keltským dědictvím a kulturou, takže je klidně možné, aby keltští kameníci měli podíl na prvotní výstavbě Hlízové věže? Můžete si vybrat variantu jakou chcete.
Tahle věž je však opředena i další záhadou. Tím je tak zvaný zvíkovský rarášek. Odnepaměti se tvrdí, že straší právě tady - ve věži. Uvnitř se skutečně dějí podivné věci, jak vypovídají účastníci natáčení pohádky Marie Růžička, i jak se přesvědčili členové televizního týmu při natáčení pořadu Záhady a mystéria. Má k nim docházet pouze v jednom místě - v prvním patře této věže, tedy korunní síni, kde byla uchovávána koruna českých králů.
Na konci povídání o hradu Zvíkov si povězme o tomto místě nějakou starobylou pověst.
O DCEŘI PRAOTCE ČECHA
Není příliš známo, že praotec Čech měl krásnou dceru. Ta jednoho času zahořela láskou k mladíkovi neurozeného původu, což se jejímu otci pranic nelíbilo. Proto se oba zamilovaní raději rozhodli utéci do hlubokých lesů, daleko od jeho sídla. Šli dlouho, až se dostali do krajiny v níž se řeka Vltava slévala se zlatonosnou Otavou a zde si zbudovali prostou chatrč. Vladyka Čech mezitím nechal svou dceru hledat, ale marně, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Čech si jen mohl vyčítat, že kvůli své zatvrzelosti přišel o jediný svůj kvítek, který těšil jeho život. A tak léta plynula …
Jednou se vladyka i se svou družinou vydal na lov daleko na jih. Putovali několik dní a nakonec se při štvaní jelena ztratil sám vladyka Čech a zabloudil. V té divoké, nikým neobývané krajině znenadání uslyšel dětský smích, proto se rozhodl jít po hlase. Tu najednou spatřil malého chlapce a holčičku a překvapení na obou stranách bylo jistě nemalé, ale on se na ně usmál, vlídně k nim promluvil a vysvětlil jim, že zde v hlubokých lesích zabloudil. Děti ho dovedly ke své chatrči a v tu chvíli vladyka Čech nevěřil vlastním očím. V jejich matce poznal svou dávno oplakanou dceru a okamžitě si padli náruče. V tom se na prahu objevil statný mládenec - otec dětí, kterého dříve nemíval v oblibě, leč stará zášť byla pryč a tak se objal i se svým zetěm. Dlouho si spolu měli o čem povídat a radovali se ze šťastného shledání. Když později dorazila vladykova družina, chtěl Čech vzít mladou rodinu s sebou zpátky do žírných rovin pod Řípem, ale oba to s díky odmítli. Bylo jim v novém domově dobře a už v něm chtěli natrvalo zůstat. Z původní chatrče si později zbudovali pevný kamenný hrad. A protože si na ostrohu nad soutokem zvykli, začali tomu místu říkat Zvykov, z čehož se posléze stal náš Zvíkov. Ovšem bylo tomu skutečně tak, jak vypráví pověst? Kdo ví, ale spíše bych se přikláněl k historickým faktům. Tímto opouštíme hrad Zvíkov i jeho tajemnou věž Markomanku, vypínající se nad soutokem dvou řek, Vltavou a Otavou, v jižním cípu Orlické přehrady.
Budete-li si chtít sami na vlastní oči prohlédnout starodávné tajemné značky, záhadnou věž či jen krásnou krajinu, neváhejte se vydat právě na návštěvu hradu Zvíkov.