Hrad Přimda

V severní části Českého lesa nad městem Přimda v okrese Tachov se na vrcholu skalnatého hřebene stejnojmenného kopce v nadmořské výšce 848 metrů nachází zřícenina nejstaršího známého kamenného hradu na českém území zvaná, jak jinak než – Přimda. Představuje jedinečnou památku ranně románské hradní architektury. Je možné, že na místě hradu stávalo starší raně středověké hradiště, ale jeho pozůstatky nebyly archeologicky doloženy.

PRVNÍ ZMÍNKY

Nejstarší zmínka o Přimdě pochází z roku 1121. Historici čerpají převážně z díla kronikáře Kosmase, který napsal, že „nějací Němci“ postavili v pohraničním hvozdu zevnitř hranic českých hrad na strmé skále. Jednalo se zřejmě o bavorského markraběte Děpolta II. z Vohburku, který byl správcem sousedící německé Severní Marky a jenž nechal také postavit hrad v Chebu. Chtěl si možná potajmu přivlastnit kus českého území. Nelze se proto divit rozhořčení Vladislava I., syna prvního českého krále, neboť hrad byl zbudován na území jeho panství bez jeho vědomí, a navíc na důležité obchodní cestě nedaleko míst, kde je i dnes významný hraniční přechod Rozvadov. Taková opovážlivost musela být potrestána, a tak tento hrad oblehl a dobyl. Poté, se Přimda stala důležitou pohraniční pevností, celnicí, a navíc i knížecím a později královským vězením střežící obchodní cestu z Prahy a Plzně do Horní Falce.

Souvislost této zprávy z Kosmovy kroniky s Přimdou není ale zcela prokázána. Mohla být Přimda ve své kamenné podobě založena českým knížetem k ochraně hranic? Třeba zrovna zmíněným Vladislavem I.? V některé literatuře je uváděná hypotéza, že uvedeným Němcem a zakladatelem hradu nemusel být bavorský Děpolt II. z Vohburku. Ovšem dokladem o německém původu tohoto hradu by mohlo být srovnání s některými stavbami podobného charakteru na bavorské straně jako např. hrady Flossenbürg nebo Chammeregg u Kouby. Ve stejné době v českých zemích takováto stavební tradice není doložena.

Avšak kronika tak řečeného Dalimila sepsaná někdy kolem roku 1311, zná trochu jiný příběh spojený se založením Přimdy. Nepochybně se však jedná o pověst posouvající existenci tohoto hradu až do počátku 11. století, do doby vlády českého knížete Oldřicha.

Avšak nejpozději od roku 1126 patřila Přimda již českým panovníkům, neboť oficiální první písemná zmínka pochází z tohoto roku, kdy hrad nechal přestavět (společně s Tachovem a Zhořelcem) kníže Soběslav I. Přimda stále hlavně sloužila jako strážní místo, jelikož během jeho vlády vzrostla důležitost obchodní, tzv. norimberské cesty, proto byl hrad přestavěn tak, aby byla zesílena jeho obranyschopnost.

VĚZENÍ NA PŘIMDĚ POPRVÉ

A nejspíše proto, že byl hrad Přimda jakýsi průkopník v nové éře výstavby panských sídel, kdy se začínal postupně měnit hlavní základní stavební materiál ze dřeva na kámen, působil tím o to více nedobytně. To byl také důvod, že Přimda brzy plnila i úlohu vězení panujícího rodu, tedy Přemyslovců.

Ukázalo se to roku 1147, kdy kníže Vladislav II., pozdější král, vytáhl na druhou křížovou výpravu do Svaté země a jeho příbuzný Soběslav II. se pokusil v době jeho nepřítomnosti zmocnit trůnu. Avšak Vladislavův mladší bratr Děpolt I. ho u Zdic porazil , zajal a uvěznil právě na hradě Přimda. Soběslavovi se však podařilo po třech letech uniknout, když měl být osvobozen svými přívrženci, kteří hrad přepadli, zabili purkrabího a shodili ho do vězení. Poté se uchýlil se na císařský dvůr. Přesto se tento Přemyslovec z toho nepoučil.

V roce 1161 se objevil tentokrát na Moravě, kde přepadl Olomouc ve snaze zmocnit se alespoň olomouckého údělu. Český král Vladislav II. ho pod záminkou jednání vylákal k Praze, kde ho zajal a znovu uvěznil na Přimdě. Učinil tak především z toho důvodu, že Soběslav byl v té době po něm nejstarším Přemyslovcem a měl tedy dle seniorátu nárok na knížecí stolec. Už roku 1172 si ale Vladislav II. zajistil podporu šlechty a na sklonku téhož roku předal podle principu primogenitury (což je přednostní právo prvorozeného při dědické posloupnosti, kdy prvorozený syn rodu získal nejdůležitější části ovládaného území a právo na nástupnictví) vládu svému synovi Bedřichovi. Z tohoto vězení se tentokrát Soběslav dostal až po dvanácti letech roku 1173 na přímý zásah císaře Fridricha Barbarossy, který tehdy sesadil v Čechách panujícího knížete Bedřicha. Důvodem bylo, že v českých zemích v té době stále ještě platilo nástupnické právo seniorátu, a tak nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. Císař pak poté, co zbavil Bedřicha moci, tak na přímluvu přívrženců Soběslava určil za českého knížete dalšího Přemyslovce Oldřicha. Ten však ihned předal vládu staršímu bratru Soběslavovi, protože uznával, že má na ni větší nárok. Změna na trůně měla jedinou oběť: Soběslavova věznitele na Přimdě Konráda Šturma, který byl z pomsty setnut. A tak propuštěný vězeň Soběslav II. byl konečně uveden na knížecí stolec.

Během dvojího věznění Soběslava měli přijít o život dva tamní purkrabí, a to ve 13. století patřil purkrabí Přimdy mezi nejdůležitější úřady v přemyslovském státě.

VĚZENÍ NA PŘIMDĚ PODRUHÉ        

Dalším známým vězněm na hradě Přimda byl budoucí král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. Dne 31. července 1247 (někteří historikové posunují tuto událost do následujícího roku) se v křížové chodbě pražské baziliky sv. Víta sešel sněm českého panstva, který zvolil mladším králem druhého syna krále Václava I., asi 15letého Přemysla.  Ten byl původně určen pro církevní dráhu, ale po nečekané smrti svého staršího bratra zdědil funkci moravského markraběte. Tím vznikly počáteční nepokoje a mladý Přemysl s docela silnou podporou se rozhodl vzít osud království do svých rukou. Rozhořely se první šarvátky mezi příznivci a odpůrci krále Václava a Přemysla. Avšak 13.září 1248 zemřela královna Kunhuta Štaufská, Václavova manželka a Přemyslova matka. Smrt blízké osoby na chvíli sblížila otce se synem a vedla k přechodnému smíru. Václav uznal Přemysla za mladšího krále a svěřil mu část země do správy. Smír však neměl dlouhého trvání a situace se znovu vyostřila. Když se schylovalo k boji o Pražský hrad, který bránil právě Přemysl, zasáhla do této války Václavova sestra Anežka, abatyše kláštera Na Františku a vyzvala je, aby se při příležitosti svátku Nanebevzetí Panny Marie usmířili. Král Václav I. na to přistoupil a zúčastnil se slavnostní mše, aby pak poslal pro svého syna i vzpurné panstvo, se kterými chtěl jednat o napravení pokoje a pořádku v zemi. Ti přijeli a poddali se králově milosti.

Někdy po 26. září 1249 pozval král svého syna s několika jemu oddanými pány na hrad Týřov. Naivní mladík Přemysl sem dorazil v domnění, že budou projednávat smlouvu o dělení moci. Jakmile však stanul na hradním nádvoří, byl zatčen a v železech odvezen na pevný a dostatečně vzdálený hrad od Prahy - Přimda u Tachova. Zřejmě se králi Václavovi I. jeho předchozí mírnost rozležela v hlavě a v přesvědčení, aby si to rebelující šlechta nevysvětlovala jako jeho slabost, rozhodl se právě proto zavřít vůdce předchozí vzpoury – svého syna i s jeho nejvěrnějšími. Přemysl nakonec na Přimdě dlouho nepobyl, ale hlavní podněcovatelé vzpoury zůstali v kobkách dlouho a někteří byli popraveni.

DALŠÍ HISTORICKÉ UDÁLOSTI

V průběhu 14. století se hrad Přimda stal centrem asi 15 chodských vesnic, jejichž obyvatelé byli povinni strážní službou na hranici. Dále byl i centrem přimdeckých manství, jejichž držitelé – manové – byli povinni vojenskou službou pro hrad. Zároveň se zde na jedné z větví norimberské cesty vybíralo clo.

V roce 1336, v době sporů Jana Lucemburského s císařem Ludvíkem IV. Bavorským, byl hrad přepaden německým vojskem, obléhatelé překonali vnější opevnění, museli však ustoupit po zapálení dřevěných částí hradeb posádkou hradu. Za Jana Lucemburského byl hrad výměnou za finanční hotovost zastaven (dán do držení) Vilémovi Zajícovi z Valdeka a poté rychtáři Jakubovi Frenclínovi. Zpět Přimdu v roce 1344 získal Karel IV. V rámci snah o upevnění panovnické moci a jejích opor - královských hradů - Přimdu vyplatil a ta se zařadila mezi hrady, které musí zůstat králi. Význam Přimdy jako strážního hradu přetrval i v době jeho panování, neboť ho výslovně zmiňoval i ve svém zákoníku Majestas Carolina.

V roce 1406 přešla Přimda do rukou Boreše z Rýzmburka. Právě majitelem dosazený správce Tista navíc zřejmě se souhlasem svého pána, sužoval loupežemi široké okolí (výpravy zasáhly až na Berounsko). V roce 1416 královské vojsko zajalo v hospodě v městečku skupinu 30 hradních ozbrojenců, kteří byli následně v Praze oběšeni. K potlačení odporu Rýzmburků proti králi vedla až výprava v roce 1418, kdy byl hrad oblehnut královským vojskem a jeho posádka se vzdala. Následně byl hrad Rýzmburkům odebrán a král Václav IV. tak získal pohraniční hrad pod svoji kontrolu.

V 15. století však jeho úloha poklesla a v roce 1427 byl dokonce dobyt husity vedenými Prokopem Holým. V husitském období, kdy jí držel Zikmundův straník Jindřich Žito z Jivjan, patřila Přimda k spolehlivým oporám katolické strany. Roku 1429 byla znovu krátce a neúspěšně obléhána, tentokrát husitským vojskem, které alespoň zničilo městečko pod hradem.

Císař Zikmund pak Přimdu zastavil Švamberkům, kteří byli asi nejvýznamnějšími zástavními majiteli od 1. poloviny 15. století do roku 1592. Bratři Adam a Jindřich ze Švamberka si v roce 1548 panství i hrad rozdělili, přičemž Adamovi připadl tzv. horní hrad, zatímco Jindřichovi hrad dolní (horní a dolní hrad byly odděleny podélným skalním hřebenem). Sice hrad udržovali, ale valný zájem už o něj neměli. Ani dílčí opravy a některé nové hospodářské budovy stav hradu nezlepšily. Došlo i k bourání některých částí hradu. Chodové, zajišťující ostrahu hranic, si panovníkovi stěžovali na zchátralost hradu a nedostatku peněz, určených na jeho opravy. Po smrti obou bratří Adama i Jindřicha získal roku 1592 hrad s panstvím Rudolf II. a raději tento majetek rozprodal. Přimda pak střídala majitele a hlodána zubem času zvolna pustla. Na konci 16. století bylo panství rozprodáno a Přimda se stala zříceninou.

Hrad následně koupila obec, ale již roku 1601 ho musela opět prodat. V roce 1609 byl již hrad uváděn jako pustý, zbořený a opuštěný.

Ještě v roce 1675 koupili panství Kolovratové a hrad se dostal konkrétně do majetku hraběte Jana Václava Novohradského z Kolovrat, který centrem panství učinil nedaleké Velké Dvorce. Majitelé hradu se pokusili zříceninu po polovině 19. století provizorně zajistit.

 V roce 1711 do obytné věže uhodil blesk a následně se zbortila její jihozápadní část až do úrovně přízemí.

28. července 1989 se na hradě po otřesu půdy sesula část zdi. Byli zasypáni tři dvanáctiletí chlapci, kteří tady byli na školním výletě, z nichž jeden na následky zranění zemřel. Bezprostředně po události se v novinách objevovalo tvrzení, že zeď spadla následkem hluku, který skupina dětí způsobovala – objevila se i hypotéza, že neštěstí souvisí s předchozími nedokončenými stavebními zásahy jisté firmy. V období 2001–2010 byla zřícenina staticky zajištěna a restaurována.

Z hradu se dochovala mohutná hranolová věž do výše druhého patra na západním konci skalnatého hřbetu, postavená z lomového kamene, se sdruženými románskými okénky, dále zřícenina poloválcové bašty z konce 15. století.

STAVEBNÍ PODOBA HRADU

Jak asi mohla Přimda vypadat? Hrad na dominantním vrcholu tvořila vysoká hranolová věž o čtvercovém půdorysu (asi 16 × 16 m), tzv. donjon, postavená z žulových kvádrů. Měla obytnou funkci: k příslušenství patřil mimo jiné i krb a prevét (nejstarší dochovaný v českých zemích). O dalších původních stavbách nemáme doklady vlivem úprav a oprav, které zde probíhaly v 20. století. Ve vrcholném středověku byl hrad dále rozšiřován, okolo donjonu vznikla kamenná hradba, dále byly jako součást obranného systému vystavěny další dvě věže.

LEGENDA O PŘIMDĚ   

Skutečnost, že se nakonec proměnila v opuštěnou zříceninu, vysvětluje stará pověst, která se o ní vypravuje. Jako mladý panoš hrabě z Oldenburka se při dvorské službě zamiloval přímo do dcery samotného císaře. Ani on ji nebyl zcela lhostejný, proto se panoš osmělil a požádal panovníka o její ruku. Císař se však mladíkovi vysmál. Bezvýznamný a chudý hrabě byl podle něj pod její úroveň . Mladík opustil císařský dvůr a vydal se do hlubokých lesů, kde si na jednom vrchu nechal zbudovat svůj hrad. Řemeslníci vylákal do sklepa, kde hrabě za nimi zavřel dveře a zapálil připravené roští. Všichni se do jednoho udusili kouřem. Kromě hraběte a jeho nejbližších sluhů teď o hradu v hlubokých hvozdech nikdo nevěděl. Poté se mladík tajně vrátil na císařský dvůr, odkud si odvezl svoji vyvolenou. Spolu pak odjeli na nový hrad, kde si spolu daleko od ostatních lidí spokojeně žili. Ale žádná pohoda netrvá věčně. Po letech v hraničních hvozdech náhodou na lovu zabloudil císař, dívčin otec. Při štvaní zvěře se vzdálil své družině a náhle spatřil hrad, o němž neměl tušení. Ze zvědavosti se vydal k bráně neznámého hradu, kde mu přišel otevřít hrabě z Oldenburka. Císař v něm poznal mladíka, jehož podezíral z únosu své dcery. Ale protože on sám od té doby notně zešedivěl a měl na sobě prostý lovecký oblek, zůstal nepoznán. Hrabě ho pohostil, poptal se ho, co je ve světě nového, a pak se s ním rozloučil. Císař rychle pospíšil ke svým lidem a hned sebral vojsko, aby vytáhl proti hradu a potrestal drzého mladíka, o němž byl přesvědčen, že unesl jeho dceru. Brzy stanuly houfy ozbrojenců před hradem Přimdou, skrytým v hlubokých lesích. O výsledku boje se zdálo být předem rozhodnuto. Ale když už se císařští vojáci drali na hradby, objevila se v okně hradu císařova dcera a se sepnutýma rukama zoufalým hlasem prosila otce o milost. Císař jejím prosbám neodolal, probudila se v něm otcovská láska a okamžitě své vojáky odvolal. Poté sám vstoupil do hradu a oběma velkoryse odpustil. Nabídnul jim, aby se s ním vrátili na císařský dvůr. Oba mladí lidé jeho pozvání rádi uposlechli a své tajné sídlo v lesích opustili. Tak byl hrad Přimda ponechán svému osudu, chátral a zvolna se měnil ve zříceninu.

Zřícenina Přimda je chráněna jako národní kulturní památka.