VELKÉ LOSINY
Ve čtvrté části si dovolíme malou změnu a objekty nazývané hrady vystřídají stavby honosnější nazývané zámky. Vydejme se tedy za prvním zámkem našeho Seriálu, a to na severní Moravu.
Najdeme jej na úpatí jesenických hor a kopců, stojícího při potoce Losinka na dolním okraji obce, jejíž jméno je stejné jako námi zmíněného zámku - Velké Losiny. Stejnojmenný zámek je právem považovaný za klenot moravské renesance, ale bohužel je třeba připomenout, že se zde psala i velmi smutná část historie, s níž se v našem článku ještě setkáme. Podíváme-li se dobře kolem sebe na horské hřebeny, jistě vám neunikne nepřehlédnutelný vrchol Pradědu, což už samo o sobě zajišťuje atraktivitu této krajiny, doplněnou o zajímavé pověsti a legendy, jimiž je nejen tato hora, ale i její okolí doslova opředeno.
My se však vrátíme na zámek Velké Losiny, abychom si v krátkosti přiblížili příběh této pozoruhodné stavby.
Jak vypadá v současné době losinský renesanční zámek ?
Objekt je tvořen třemi křídly vytvářejícími tak písmeno U. Je otevřen k jihu, směrem do nádvoří s nádhernými arkádami ve všech třech podlažích. Dominantou pak je štíhlá osmiboká věž. K renesanční zámecké budově pak na přelomu 17. a 18. století byly přistavěny ještě tři barokní křídla, rovněž s arkádami. Do renesančního objektu ještě byla zabudována barokní zámecká kaple a volný prostor před zámkem upraven na barokní zahradu ve francouzském stylu, doplněnou o řadu romantických stavbiček, soch a plastik. Dodnes zde můžeme obdivovat původní renesanční interiéry s původním vybavením a sbírkami. K nejhezčím patří Hodovní sál s kazetovým stropem, Sál předků či rytířský sál, obrazárna, knihovna nebo také kaple s překrásnou freskovou výzdobou od J.K. Handkeho. Najdeme tady i tak zvaný Soudní sál, kde od roku 1687 probíhaly nechvalně proslulé procesy s ženami obviněnými z čarodějnictví, ale to je již záležitost historická a na tu se nyní blíže podíváme v části o dějinách zámku. A nejen na ni.
HISTORIE ZÁMKU
Předchůdkyní malebného zámku se stala malá gotická vodní tvrz, která zde vznikla pravděpodobně v průběhu 14. století. V roce 1496 získal Losiny od krále Vladislava Jagellonského Jan starší ze Žerotína, příslušník starobylého moravského rodu, jehož potomci se tu udrželi po více jak tři století. Spolu s Velkými Losinami jim pak dále připadl Bludov i Nový hrad s městem Šumperkem, kde zprvu Žerotínové sídlili, ale jelikož město sebe i zámek v roce 1569 vykoupilo za 11 200 zlatých, musel vzít tehdejší majitel panství, Jan mladší ze Žerotína, zavděk vodní tvrzí ve Velkých Losinách. Jan mladší nepatřil zrovna k laskavým pánům, zavedl nový, více tvrdší, robotní řád pro Moravu, což byl doklad jeho nelidskosti a bezohlednosti. Navíc měl v roce 1558 zabít v souboji o dědictví svého bratra Zikmunda. Přesto byl u toho, když došlo v letech 1581-1589 k honosné přestavbě ze středověké tvrze na renesanční zámek.
Losinští Žerotínové se jako evangelíci účastnili stavovského povstání a tudíž po jeho porážce jim byly za trest zabaveny tři čtvrtiny jejich majetku. Za poslední čtvrtinu však měli dostat od císaře Ferdinanda II. zaplaceno, avšak protože po válce chyběly peníze, došlo nakonec k dohodě, a to s jeho synem a nástupcem Ferdinandem III. Ten jim nejen zaplatil, ale také vrátil zámek Velké Losiny. Tím se bohužel pro poddané vrátil i neblaze proslulý robotní řád, který mezi nimi vyvolal novou vlnu nepokojů.
ČARODĚJNICKÉ PROCESY
Ovšem nejvíce proslavily losinský zámek v letech 1673 - 1692, avšak v negativním slova smyslu, inkviziční procesy s údajnými čarodějnicemi. Tehdejší zámeckou paní byla bigotní katolička Angelina Anna Sibylla z Galle rozená Žerotínová, která v těchto zlých letech spravovala losinské panství, kde vychovávala dva nezletilé syny po zesnulém Přemkovi ze Žerotína. Právě ta také podporovala horlivého inkvizičního soudce Franze Bobliga z Edelstadtu. Soudní tribunál, odehrávající se přímo na zámku ve Velkých Losinách, poslal na hranici 56 žen - údajně usvědčených z čarodějnictví. Zřejmě nějak takhle si paní hraběnka potřebovala dokázat svoje katolické smýšlení a panu soudci to zase naopak dělalo náramně dobře, když se mu plnily truhlice. Teprve osvícená panovnice Marie Terezie vydala 5. listopadu 1766 císařské nařízení zakazující čarodějnické procesy v českých a rakouských zemích.
Koncem 18.století se Žerotínové zadlužili a proto začali také prodávat své statky - na Velké Losiny došlo v roce 1802 a oni se poté odstěhovali do Bludova. Losinské panství od nich odkoupili Lichtenštejnové, kteří na místním zámku zůstali až do roku 1945.
Noví majitelé, Lichtenštejnové, si objekt upravil na své letní sídlo, ale trvale obývali jen jeho barokní část, zatímco ta renesanční se stala jakýmsi šlechtickým muzeem. Právě tady dnes můžete obdivovat řadu původních renesančních interiérů s původním vybavením a sbírkami.
Podle nedoložených údajů pobýval v polovině 19. století na tomto zámku rakouský básník Franz Grillparzer. Ten se právě na Velkých Losinách měl seznámit s pověstí o žerotínské bílé paní, která ho měla později inspirovat k napsání divadelní hry Pramáti.
V roce 1945 převzal zámek stát a posléze jej předal pod správu Vlastivědného ústavu v Šumperku.
ZÁMECKÉ STŘÍPKY
Jak už jsem výše psal, tak určitá etapa dějin zámku ve Velkých Losinách byla hodně poznamenána krutostí a nelidskostí. Bohužel i losinské střípky jsou plné hrůzy a děsu z tak zvaných honů na čarodějnice.
Hlavním vykonavatelem ortelů byl již jednou zmíněný inkviziční soudce Franz Boblig z Edelstadtu. Jelikož potřeboval dostat z obviněných doznání za každou cenu, používal jako běžného prostředku týrání a mučení, přičemž býval i značně vynalézavý. Detailů vás ušetřím, netřeba připomínat, že některé oběti zemřely na mučidlech jeho kata Jakuba Haye dříve, než mohly být upáleny na hranicích.
Boblig procesy rád vedl v noci a jeho oblíbeným dokazovacím prostředkem bylo hledání mateřských znamének na tělech svlečených mladých žen a věřte, že na každé z nich ono „stigmato diabolico” či „corpo delicti” vždycky našel. Přečiny proti čarodějnicím si vymýšlel sám a přímo vynikal v líčení detailů jejich orgií.
Čarodějnictví sice bylo především ženskou záležitostí, ale jak ukázaly právě losinské soudní procesy, obviněni mohli být i muži. Do honu na čarodějnice bylo totiž zataženo nejen několik desítek žen, ale také muži, mezi něž se dostali dokonce i nepohodlní faráři, z nichž pravděpodobně nejznámějším se stal šumperský děkan Kryštof Alois Lautner - jeden z těch nemnoha normálně smýšlejících lidí, považujících čarodějnické praktiky za výplody chorobných představ. To se mu také stalo osudným, neboť i on se nakonec stal obětí justiční zvůle inkvizitora Bobliga. Ten proti němu vykonstruoval obvinění z toho, že se osobně zúčastnil čarodějnických sabatů na Petrových kamenech nacházející se nedaleko Praděda. Měl prý s čarodějnicemi nahý tančit kolem ohňů a provádět nechutné orgie. Po hrozných mučeních se i děkan Lautner samozřejmě přiznal, ovšem aby bylo vítězství úplné, donutil Boblig na tři desítky obviněných žen k tomu, že proti Lautnerovi samy „dobrovolně” svědčily. Tento„největší” Bobligem ulovený případ byl před vlastním upálením v roce 1685 vyobcován z církve, nechutně zostuzen a teprve potom potupně přivázán na kůl a spálen „očistnými”plameny.
Lidé souzeni a odsouzeni ve Velkých Losinách patřili k různým společenským vrstvám a vše se doneslo i k samotnému císaři Leopoldovi I., ovšem panovník nijak nezasáhl a hrdelní tresty i nadále pokračovaly, k nemalé potěše soudce Bobliga. Čarodějnické procesy zde trvaly až do poloviny 90. let 17. století a z historického i morálního hlediska neměly u nás obdoby.
Po trochu drsné realitě si nyní přečtěme nějakou hezkou pověst z okolí Velkých Losin.
JAK BYLA OBJEVENA LÉČIVOST LOSINSKÉ VODY
Město Velké Losiny je již odedávna známé sirnými lázněmi. Už roku 1576 chválil losinské prameny pro jejich léčivost vynikající zemský moravský lékař Tomáš Jordán z Kluže. Avšak k jejich objevu se váže zvláštní pověst.
Měl kdysi jeden sedlák na Losinsku prašivého koně. Pěkné zvíře to bývalo, hezkého vzrůstu a dobrý tahoun, ale co teď s ním! Na uzdravení nebylo naděje, koňského masa tehdy lidé nejedli, aby byl mohl sedlák valáška prodat řezníkovi, za prašivou kůži by mu také nikdo nic nedal. Sám zabíjet zvíře nechtěl, bylo mu ho líto a tak jej zavedl do lesa, nechal tam, aby už nějak dodělalo. Kůň se chvíli pásl, potom se však dostal do bažiny a zapadl do ní. Slabotou klesl a válel se v bahně. Poněvadž ale nebylo s to, aby se postavilo na nohy, zůstalo tam ležet. A hleďme, voda a bahno mu dělaly tak dobře, že třetího dne vyskočil, postavil se, otřepal a šel se znovu pást na louku. Bahenní lázeň se mu však velmi zalíbila, takže se v ní povaloval každou chvíli. A ejhle, prašivina se zakrátko úplně ztratila, všechny boláky se zvířeti slouply se škraloupem bahna z těla. Milý valášek jednoho krásného dne přiběhl na dvůr statku a byl zcela zdráv - po předchozí nemoci ani stopy. Kroutil nad tím sedlák hlavou, zkoumal ten podivný zázrak, až na to přišel. Nalezl v lese místo, kde se kůň vyvaloval ve vodě. Byly tam ještě dobře vidět stopy valáškova díla. Pověděl to sedlák sousedům a toť se ví, že se ta novina rozkřikla záhy po širém kraji. Přicházeli lidé, zkoušeli vodu a léčili jí pak všemožné neduhy. A na místě, kde prašivý valášek upozornil na léčivost pramenů, potom vznikly sirné lázně.
Alespoň touhle pověstí jsem vám chtěl po drsných zámeckých střípkách trochu zlepšit náladu.
Tímhle i končím naši první společnou návštěvu jednoho z vybraných zámků a doufám, že se líbila stejně jako ty po českých, moravských a slezských hradech.
Proto se nenechte odradit pohnutou historií tohoto místa a přijeďte se sem podívat na zachovalý skvost renesančního umění.