kukátko do světa
INDIÁNI SEVERNÍ AMERIKY
Cílem tohoto Kukátka do světa bude seznámit se s životem, zvyky, kulturou i bojem různých indiánských kmenů, tedy půjde o jakéhosi malého průvodce světem těchto původních obyvatel Severní Ameriky.
Proto nečekejte žádného románového hrdinu ve stylu náčelníka Apačů Vinnetoua od Karla Maye a jim podobným. Potvrdit můžeme pouze to, že se určitě zmíníme o kmenech, jejichž byli zástupci.
Můžeme se tedy rozjet po velkých pláních - prériích a navštívit tak kdysi svět rudých tváří.
SEZNÁMENÍ S KMENY SEVERNÍ AMERIKY
Budeme-li Severní Amerikou postupovat od východu k západu, poznáme jako první Indiány severovýchodních lesů a Velkých jezer, tzv.lesní Indiány. Jsou to hlavně kmeny algokinské a irokézské - hrdinové románů J.F.Coopera a E.Setona. Byli prvními Indiány, s nimiž se v Severní Americe Evropané setkali (v 16.století), a od nich pocházejí i u nás zdomácnělá slova jako vigvam a tomahavk. I když v jejich obživě hrál rozhodující roli lov, byli i vynikajícími pěstiteli, například kukuřice, která se od nich právě dostala do Evropy a ostatního světa.
S lesními Indiány sousedilo na jihovýchodě tzv.pět civilizovaných kmenů - Kríkové, Čerokíové, Čoktové, Čikasové a Seminolové. Evropané jim říkali civilizovaní nejen proto, že se živili zemědělstvím, ale také pro značnou podobnost jejich vesnic s těmi běloškými a také proto, že k těžkým pracím využívali válečné zajatce - otroky.
Čerokíjský míšenec Sequoya vymyslel dokonce pro svůj kmen zvláštní slabikové písmo. Tato civilizace navazovala na starší mississippské kultury, dnes objevované archeology, po nichž se dochovaly mohyly (moundy) v podobě hadů, medvědů, ptáků a jiných zvířat.
Od Mississippi na západ se rozkládá známá oblast velkých plání - prérií, ohraničená na západě Skalnatými horami. Prérijní Indiáni byli kočovnými lovci a ovládli dokonale jízdu na koních. Často měnili tábor podle tahů bizonů, z nichž zužitkovali maso, kůže i kosti a trus.
V pohraničních oblastech USA a Mexika, na tzv.jihozápadě, žily usedlé zemědělské kmeny. Známe je pod španělským jménem Pueblané, což je odvozeno od „pueblo” (vesnice). Stavěli si svá často několikapatrová obydlí z kamenů a nepálených cihel.
Vedle Pueblanů zde žili i Navahové, v dřevěných polozemnicích, tzv.hoganech a konečně kočovní Apačové.
V dnešní Nevadě v Kalifornii žili Indiáni živící se sběrem jedlých rostlin, hlíz a kořínků, lovem zvěře a rybolovem. Tento kmen je považován za nejprimitivnější složku severoamerického indiánského osídlení. Neznali v podstatě oblečení a jejich obydlím byly jen jednoduché přístřešky.
Jejich severní sousedé - obyvatelé dnešních států Oregon, Washington, Britská Kolumbie a Aljaška - naopak vytvořili vyspělou kulturu. Byli to lovci velryb, tuňáků, lososů a také lesní zvěře. Prosluli však i jako řezbáři a byli to oni, kdo zhotovovali sloupovité totemy. Bydleli v prkenných domech, často bohatě zdobených. Od ostatních obyvatel Severní Ameriky se liší i svou fyziognomií - jsou menší a rostou jim vousy.
Daleký sever - to bylo území polárních lovců a rybářů, a to jak těch indiánských, tak i eskymáckých. Vnitrozemské kmeny loví dodnes především soby karibú, pobřežní kmeny jsou vynikajícími rybáři a lovci medvědů.
Jsou také jediní, komu je povoleno lovit chráněné velryby. Obývají polozemnice nebo sněhové domy - iglú.
DOROZUMÍVÁNÍ KMENŮ
V Severní Americe (podobná situace však platí i pro Střední a Jižní Ameriku) hovořilo původní obyvatelstvo desítkami, ba stovkami jazyků a dialektů. Lingvisté rozdělují tyto jazyky do šesti hlavních skupin neboli rodin.Ty se pak dále dělí na četné podskupiny.
Základní jazykové skupiny jsou: eskymo-aleutská, algokinsko-wakašská, hoka-siouxská, na-dené, panuitská a uto-aztécko-tanská. Pro zajímavost uveďme několik pojmů v různých indiánských jazycích:
APAČOVÉ ČERNONOŽCI SIOUXOVÉ ZUNIOVÉ
Šíp kah apsi wahinkpe šoajlai
Vítr úkaz supo tate otoki
Přítel skítzí nappe koda,kola kíkeh
Slunce skímaj natosí anpetu wi jatokeah
Z tohoto příkladu vidíme, že si jednotlivé kmeny nerozuměly, což působilo značné potíže, zejména při výměnném obchodu. Indiáni se mezi sebou dorozumívali též různými signály, vytvářenými například kouřem, zrcátky nebo pokrývkami. Takové způsoby signalizace jsou známé i z Evropy. Z nutnosti zlepšení komunikace vynalezli Indiáni posléze zvláštní druh dorozumívání.
Od doby, kdy získali koně a stali se tak pány nad nekonečnými pláněmi Západu, začala se vytvářet typická kultura prérijních Indiánů. Jedním z jejich projevů byla i univerzální posunková řeč. Její uplatnění nakonec přesáhlo oblast vzniku a začaly ji používat i kmeny sousedící s prériemi. Význam této znakomluvy záhy pochopili i bílí osadníci a obchodníci a dokonale ji ovládli.
Posunková řeč byla pro svou zkratkovitost a množství vazeb až třikrát rychlejší než řeč mluvená. Její pomocí se pochopitelně mohli dorozumívat i příslušníci téhož kmene na lovu nebo v případě, kdy nechtěli, aby je slyšel někdo nepovolaný.
Znaků byly stovky, přičemž některé měly i několik významů. Znamení se používala jak na blízko, tak i na dálku, když nebylo ještě možné kmenovou příslušnost rozpoznat podle charakteristických znaků.
Takové tedy bylo první stručné setkání s rudými obyvateli Severní Ameriky a jejími znaky.Taky jsme se zmínili o jejich stylu dorozumívání.
Další zmínky ze života Indiánů se dočtete až v příštím článku.