na vandru Šumavou
ZA ŠUMAVSKÝMI JEZERY
Zdravím všechny vandrovníky!
Díval jsem se na mapu, abych vybral do Toulek nějakou zajímavou trasu a hned mě praštilo do očí, že jsme se ještě nebyli podívat na Šumavě. A tak balím bágl a mířím na nádraží. Před cestou je třeba upozornit na rozmary šumavského počasí, které rychle dokáže slunečnou oblohu zatáhnout a spustit deštík. Dopředu prozradím, že dnešní putování bude taková „vracečka“, což po přečtení každý pochopí. Ovšem připomenu i varianty pro ty, kteří se nebudou chtít vracet, ale raději půjdou jednou cestou i za cenu, že dnes minou nějaké hezké místo.
Vlakem jedu do západních Čech, kde z Klatov, města, o němž jsem slyšel zmínku jako o bráně Šumavy, pokračuju směrem na jih do stanice Špičák. Lokomotiva si to funí a kouří mezi šumavskými kopci, když tu vjíždíme do tunelu, donedávna nejdelšího u nás a za ním už je cílová stanice Špičák.
Odtud vyrážím po modré značce, která mě vyvedla přes sportovní středisko, kde posléze stoupám po sjezdovce s vlekem zvaným Zalomený k rozcestí Špičák – Jezerní cesta, která mi ukazuje směr k Čertovu jezeru po žluté značce. Tato žlutá značka není úplně klasická turistická, ale je to značení pro jezerní okruh. K jezeru to je sice jenom kousek, asi kilometr cesty, ale zato kamenité a plné kořenů. Už jej vidím, neboť z křižovatky cest označené jako Čertovo jezero – rozcestí to je tak pět minut chůze. Další rozcestí se jmenuje přímo Čertovo jezero. Vodní plocha přede mnou je druhá největší ze všech ledovcových jezer na Šumavě. Jeho hloubka může dosahovat až 37 metrů. Obě jezera, tedy Čertovo a Černé, rozděluje hlavní evropské rozvodí procházející mezi Jezerní horou a Špičákem a obě jsou součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero, která byla vyhlášena už v roce 1933 a dosahuje rozlohy až 175 ha. Voda z Čertova jezera teče do Dunaje a následně do Černého moře, zatímco z Černého jezera proudí do povodí Severního moře. Kousek od hráze Čertova jezera jsou na kameni iniciály J. F. 1900. Iniciály patři Josefu Fuchsovi, který vlastnil polovinu jezera. V roce 1935 stát tuto polovinu od Fuchse odkoupil. Najdeme tu také informační tabule, na kterých je popsán vznik ledovcových jezer a jejich rozdílná cesta až do moří. Trasa sem měla pouze něco málo přes dva kilometry.
Kdybych pokračoval po žluté značce, vrátil bych se oklikou do Špičáku, po červené pojmenované jako Stezka Českem, bych mohl dojít třeba do Železné Rudy, já se ale po relaxaci na břehu vracím zpátky po této značce ke křižovatce cest zvané Čertovo jezero – rozcestí, kde zdolávám stoupání až k silnici na rozcestí Pod Malým Špičákem. Zde se dávám na silnici doprava, tudíž scházím ze značky a touhle Rozvodskou cestou docházím až na vrchol Špičáku. Je třeba zde pro jistotu zmínit upozornění, že tato cesta je UZAVŘENA v době mezi 16. zářím a 14. červnem z důvodu ochrany přírody. Mimo jiné sem vede také čtyřsedačková lanovka z lyžařského areálu Špičák. Z vrcholu kopce je výborný výhled na okolní šumavské hvozdy. Kousek pod budkou lanovky je pár skalisek a na nejvyšším stojí dřevěný kříž od horské služby se značkou výšky Špičáku 1202 metrů nad mořem. Je tu příjemně a člověk si ty výhledy fakt užívá. Taky tu mají stánek s občerstvením a stejnojmennou rozhlednu, která byla postavena nedávno, a to v roce 2014. Výška rozhledny je 26,5 metru a na vrchol, z něhož vidíme do všech světových stran, se musí zdolat 135 schodů. Výhledům z rozhledny dominuje 5 km vzdálený Velký Javor ležící na německé straně.
Kdo by se nechtěl vracet stejnou trasou po silnici, tak po modré značce může sejít do sportovního areálu ve Špičáku, já se vracím zpět k rozcestí Pod Malým Špičákem, odkud pokračuju po červené značce právě pod kopcem Malým Špičákem s vrcholem v nadmořské výšce 1189 metrů nad mořem, k již zmíněnému největšímu nejen šumavskému, ale i českému jezeru zvanému Černé. Sestup k samotnému jezeru je pěkný sešup.
Obě navštívená jezera leží v nadmořské výšce nad 1000 metrů nad mořem. Nad tím Černým se tyčí 330 metrů vysoká skalní stěna Jezerní hory. Vrchol samotné hory se tyčí do výšky 1344 metrů nad mořem. Jezero má rozlohu 18,5 ha a dosahuje hloubky až 40 metrů. Pod jezerem byla v roce 1930 vybudována přečerpávací elektrárna, první na českém území, nyní technická památka, jejíž součástí je umělá nádrž s hrází o délce 64 metrů a výšce 7 metrů.
I zde najdeme informační tabule, mimo jiné například tu, kde je zmínka o šídlatce na dně jezera. Že nevíte, co to je? Jedná se konkrétně o šídlatku jezerní, což je vytrvalá, pomalu rostoucí vodní bylina z čeledi šídlatkovitých. Je glaciálním reliktem tzn. druhem organismu vyskytujícím se v současné době v severní Evropě či ojediněle v horách střední Evropy a je to pozůstatek druhů rozšířených v ledových dobách (glaciálech) a na českém území je kriticky ohrožena, neboť se objevuje jen vzácně, a to právě na dně tohoto šumavského jezera.
Černé i Čertovo jezero jsou opředené legendami, že tu Němci na konci II. světové války měli na jejich dně potopit nakradené cennosti a důležité dokumenty.
Jelikož jsem se dnes již dvakrát vracel z malých zacházek, tak nyní jsem se rozhodl pro delší vracečku. Kdo už má chuť se vrátit, tak lze trasou od rozcestí vpravo po žluté značce. Pokračuju podél Černého jezera po červené značce asi půl kilometru, poté se trasa odklání doprava. Při cestě míjím jezerní jedli, což je jedle bělokorá, ale pro svůj vzrůst je od roku 1995 chráněna. Její stáří je asi 170 let, dorostla do výšky 42 metrů a obvod kmene měřený právě roku 1995 měl 320 cm. To už je úctyhodný kousek. Docházíme k asfaltce, po které putuju asi 3 kilometry k rozcestí Bílá strž, kde zahnu doprava na žlutou značku, odkud po zhruba stovce metrů přicházím k vodopádu Bílá strž.
Ten patří k několika vodopádům v této stejnojmenné rokli, ale právě Bílá strž je nejvyšší na české straně Šumavy. Jeho 13 metrů vysoká kaskáda je tvořena různě vysokými stupni, z nichž nejvyšší měří 7metrů. Z důvodů ochrany přírody není přístupný, přímo nad ním je však vybudovaná vyhlídková terasa, odkud je na vodopád dobře vidět.
Pokud bude chtít pokračovat někdo dál, tak od vodopádu vede žlutá turistická značka k rozcestí Pod Statečkem – rozcestí a následně doprava k rozcestí Bílý potok. Zde máme dvě možnosti: tou první je pokračovat po žluté k rozcestí Zadní Hamry a dál k železniční stanici Hamry – Hojsova Stráž s délkou 5 km. Druhou možností je zacházka po modré značce přes osadu Hamry až k rozcestí Hamry – Hojsova Stráž a pak na vlakové nádraží. Tato trasa má zhruba 6,5 km.
Já se však rozhodl do třetice pro vracečku. Po prohlídce a odpočinku se vracím na nedaleké rozcestí, z něhož vyrážím po asfaltce, po níž se dá dojít až k rozcestí Černé jezero. Dále následuju žlutou značku vedoucí po již zmíněné asfaltce, nad kterou se v jedné z jejich zatáček vypíná Boží skalka. Výše v lese vede zase jiná cesta, u které se poblíž nachází vodopád, tentokrát Černá strž.
Tato žlutá trasa, jak jsem výše zmínil, se nazývá Jezerní okruh, což je přiléhavé pojmenování. Docházím k rozcestí Rozvodská cesta a pak dál až na Špičácké sedlo. Těsně před tím, než jsem vyšel z lesa byla cedule, která upozorňovala, že v asi 30metrové hloubce pod námi je onen železniční tunel, kterým jsem tu přijel. Měl být vyražen v 80.letech 19. století dynamitem a dlouhý je 1774 metrů. Po červené značce se vracím nejprve podél silnice okolo Prokopova jezírka, aby za chvíli trasa odbočila vlevo do lesa, kterým scházím přes lyžařský areál Weissova louka k rozcestí Špičák – pod Rixi a poté okolo řady vleků k silnici. Tady zbývá dát se vlevo a přes parkoviště k železniční stanici Špičák.
Celková trasa měla zhruba necelých 20 km. Jelikož chráněná krajinná oblast Šumava je opravdu rozlehlá, lze si jistě vybrat z mnoha jiných tras nebo se sem vypravit v zimě na parádní lyžovačku. Z tohoto putování je to všechno, tak nezbývá než popřát dobré počasí a suchou cestu.
Tak ahoj při dalším putování krajinou!