pod lupou
BÍLÁ PANÍ
Dnes otevřeme zcela novou kapitolu, no zase tak novou ne, poněvadž i v ní se budeme toulat v dávných časech po hradech a zámcích. Na mušku jsme si tentokrát vzali přímo strašidlo, u nás v Česku snad jedno z nejznámějších, kterému se říká Bílá paní.
Již hned v počátku chceme zmínit, o co nám vlastně půjde. Nehodláme nijak vyvracet ani prokazovat existenci nadpřirozených bytostí, spíše budeme zjišťovat dávná fakta o historické postavě, která se měla později stát slavnou Bílou paní. Taky se hodláme podívat na důvod, proč by nějaká osoba měla po své smrti bloudit zámeckými či hradními chodbami.
Říká se, že strašit po smrti by měl buď velmi špatný nebo prokletý člověk, též nešťastník, který byl zavražděn či sám spáchal sebevraždu. Spisovatel literatury faktu Pavel Toufar ve své knize Tajemnou českou krajinou napočítal 120! míst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kde se úderem půlnoci zjevovala žena s hlavou zahalenou bílou rouškou a postavou oděnou do až na zem dlouhých splývavých bílých šatů. Objevovala se znenadání na odlehlých zámeckých chodbách, procházela se po hradebních zdech, což ve svitu úplňku bylo jistě velice působivé. Nikdy neškodila, naopak byla laskavým a mírným zjevením. Přečasto však věštila smrt v rodině či dokonce zánik rodu, jemuž zámek patřil, proto kdykoliv se objevila, vyvolávala v těch, kteří ji spatřili, strach a obavy o jejich blízké. Jak už jsme napověděli, Bílá paní mívala u nás velmi široký záběr.
Rozhodně jich muselo být kvůli častému zjevování na různých místech povícero.
Svou Bílou paní proto měli moravští Žerotínové, jimž strašila na zámcích Velké Losiny a Bludov a údajně podle ní měl rakouský dramatik v 19.století Franz Grillparzer, živě se zajímající o české dějiny, napsat hru Pramáti. Podle Aloise Jiráska se Bílá paní měla ukazovat také Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Švamberkům, byla (nebo stále je?) doma ve zříceninách Házmburku u Litoměřic, stejně jako třeba na Karlštejně.
Jinými známými slavnými rody, pyšnícími se na svých sídlech tímto zjevením, byli například moravští Pernštejnové nebo páni z Růže - Rožmberkové. Právě tomuto posledně jmenovanému rodu se budeme posléze podrobněji věnovat, nyní bychom však chtěli řešit možná základní otázku a to:
Proč právě Bílá paní?
V pohanských dobách prý býval bílý šat symbolem smutku, proto také měl tento přízrak oznamovat smrt zámeckého či hradního pána. To by svědčilo o velmi starobylém původu této pověsti, ostatně zjevení ženy v bílém snad ani není českého původu.
První zmínky se k nám měly rozšířit z Francie a předobrazem Bílé paní se měla stát údajně víla Meluzína. Ve skutečnosti se toto strašidlo, tak krásně kvílející za dlouhých listopadových nocí v komínech, původně jmenovalo Mere de Lusignan. A vůbec nešlo o ledasjaké zjevení, ale o pramáti významného rodu, zakladatelku hradu přímo ve městě Lusignan, nedaleko Poiters v jihozápadní Francii. Od této bájné Meluzíny odvozovali svůj původ dokonce i Lucemburkové a právě s nimi se mohla tato pověst dostat k nám do Čech. Zřejmě není náhodou, že se Bílá paní zjevovala i na Karlštejně, který dal přece zbudovat Lucemburk Karel IV.
Ve stručnosti jsme si objasnili, odkud že se u nás mohla objevit původní legenda, jenž dala později podnět ke vzniku pověstí o tajemné bytosti zvané Bílá paní. Jak jsme již naznačili, vzali jsme si pod lupu výše zmíněné šlechtické rody a zkoumali, jestli existují k jejich zjevením i nějaké konkrétní jména postižených obětí. A opravdu jsme jich i několik našli a z nich vybrali jedno, které se hodí dát na první místo před ostatní.
To jméno je Perchta z Rožmberka.
Podle našeho mínění se zřejmě jedná o nejslavnější a nejznámější Bílou paní v Čechách, ale může se klidně stát, že nebude někdo s tímto tvrzením souhlasit.
Dnešní první seznámení s tajemným strašidlem, respektive duchem, ukončíme kratičkou pověstí:
„Začalo to v době, kdy Jindřich II.z Hradce rozsáhle přestavoval svůj hrad v Jindřichově Hradci a stále nemohl být s opravami hotov. Jeho paní Markéta z Leuchtenburka navrhla řemeslníkům nabídku, že když dokončí stavbu do zimy, navaří pro všechny slakou kaši z prosa nebo čočky oslazenou medem. A protože měli poddaní svoji paní rádi, pustili se vehementněji do práce, kterou stihli dodělat tak, jak si to přál Jindřich II. z Hradce. A proto jeho žena splnila svůj slib a sama s kuchtíky navařila mnoho kotlů chutné kaše. Jelikož všem velmi chutnala, rozhodla se paní Markéta to rok co rok opakovat a aby lidé nemrzli v zimě na nádvoří, přesunula to na Zelený čtvrtek před velikonočními svátky. I po Markétině smrti měl její duch, coby Bílá paní, hlídat dodržování tohoto zvyku na zámcích, patřících jejímu rodu. Jednou, když v Telči poroučeli Švédové, se jejich oficírové dozvěděli, že se Bílá paní velice zlobí, pokud se kaše nerozdává a tak se rozhodli ji poškádlit. Avšak hned tu noc po tom se strhl na zámku hluk jako hromobití, stráže byly zachyceny neviditelnou mocí a povaleny na zem, důstojníci pak vyhozeni z postelí, zkrátka nastala taková čina, že nazítří ihned poručili sladkou kaši rozdávat."
Holt není radno zahrávat si s Bílou paní.