pod lupou III. - 2. část

TAJEMSTVÍ BLATENSKÉHO OBRAZU - II. ČÁST 

V první části záhady blatenského obrazu jsme se dozvěděli o tom, jak obraz vypadal. Tajemný mouřenín měl na něm provázet templářské rytíře a ukazovat jim tajuplné zákoutí v ponuré krajině. Taky jsme zjistili, že nyní zámek, dříve jistě hrad či tvrz, Blatná stával už během jejich příchodu do Českého království. Vše mají dosvědčovat nejen legendy, ale také jeden spisek z konce18. století a je možné, že si právě tohle dílko přečetl tehdejší blatenský písař, kterému výjev na obrazu nedal spát a možná na něco přišel.

Jenom pro úplnost dodám, že v době působení onoho zvídavého písaře měli vlastnit zámek Blatná díky hraběnce Ernestině Serenyiové, původem maďarští Serenyiové, a drželi ji od roku 1695 až do konce 18. století. Možné datování této události by nejlépe pasovalo asi do let 1789-1799, kdy zde už vrchnost nesídlila a pak byl zámek prodán. Kdyby se tak totiž stalo dříve, jistě by to děkan Šedivý neopomenul ve svém spisku v roce 1787 uvést.

JAK DOPADLO PÍSAŘOVO HLEDÁNÍ?

Zkusme si nyní představit, jak asi mohlo písařovo hledání probíhat?

Musel asi netrpělivě čekat na okamžik, kdy si mohl opatřit klíč od pokoje. Poté, aby jej nikdo nepřekvapil, zamkl za sebou a píď po pídi začal proklepávat stěnu, na níž byl templářský obraz namalován. Na jednom místě se pojednou ozval jiný zvuk, dutý, a aby nabyl jistoty, že je na správném místě, prozkoumal celou stěnu na všechny strany, ovšem jen v tom jednom místě podle zvuku poznal, že bude za zdí nějaká dutina či otvor. Vyčkal pak, až se setmí, vplížil se znovu do komnaty a trpělivě čekal, kdy na zámku všechno utichne a on bude moci dokončit své hledání. Pozdě v noci, kdy si byl jist, že všichni už spí, co nejopatrněji vylámal zeď v těch místech, kde se ozývalo dunění. A jak vzápětí ke své velké radosti zjistil, tak se ve svém odhadu nespletl. Ve stěně bylo vskutku ukryto templářské bohatství.

Na druhý den v poledne na zámku sháněli písaře, poněvadž nedorazil do práce. Jelikož se neobjevil ani po obědě, napadlo někoho, zda písaře nepotkalo nějaké neštěstí, a začali ho hledat. Postupně prohledali celý zámek, než došli ke komnatě s obrazem, avšak nemohli najít klíč, který si „vypůjčil“ šikovný písař. Proto vylomili dveře v očekávání, že za nimi najdou už jen bezvládné tělo zámeckého písaře. Našli však jen obraz opodál opřený a díru ve zdi, a to právě tam, kam ukazoval mouřenín na obrazu. Byla veliká, že by se do ní vešlo půl měřice (takřka 31 litrů) obilí. Hned je napadlo, co se tu asi stalo. Ve svitu svící ještě našli v prázdné skrýši pár penízů z templářského pokladu, které tam písař zapomněl, někdo říká, že pro štěstí. Ještě té noci i s pokladem ze zámku i okolí Blatné zmizel. Povídalo se potom, že utekl někam do daleké ciziny a že si tam žije jako pán. A obraz? Tímto odhalením přišel o svou záhadu, tudíž se pro majitele zámku stal nehodnotným. Nikdo si ho už nevšímal, při přestavbě zámku obraz někam zastrčili, kde chátral, dokonce ho měli nechat roztrpčení majitelé zámku přemalovat a jednoho krásného dne ho dal někdo zabílit.

Podle různých záhadologů a hledačů pokladů prý údajně bohatství stále čeká na blízkém místě, neboť písař měl tehdy odhalit jen část onoho pokladu. Většina hledačů už tomu moc nevěří, a tak už se na Blatnou nehrnou.

NĚKOLIK OKOLNOSTÍ

Na jednu stranu je třeba říct, že mnoho z tvrzení o templářském či jiném pokladu, na který upozorňuje tajemný obraz, je založeno na legendách a pověstech. Ale každý rub má i svůj líc. Jak jsme v první části zjistili, tak původní hrad spadá do první poloviny 13. století, a proto nemůžeme vyloučit působení templářského řádu v této oblasti.

No a doba údajného odhalení pokladu? O starobylosti Blatné a v podstatě i o konkrétním obrazu psal ve svém spisku již minule zmiňovaný blatenský děkan Václav Šedivý, který zde v této funkci pobýval v letech 1773 – 1804, což napovídá, že tato událost měla proběhnout v době jeho působení. Děkan byl titul církevního hodnostáře, zřejmě faráře, nebo se používal ve školství. V dřívějších dobách téměř veškeré vědění spadalo do rukou církve nebo učenců z univerzit a dá se předpokládat, že i děkan Šedivý mohl mít přístup k těm správným pramenům.

Jelikož si stále myslím, že pověsti mají v sobě alespoň zrnko pravdy, tak proč by se základ námi zkoumané události nemohl udát. Závěr tohoto případu si povíme ve třetí části.