postavy z naší historie

HORYMÍR

Tento díl o postavách z naší dávné i třeba nedávné minulosti bude dnes o postavě vpravdě specifické. Je ovšem pravdou, že o mnohých postavách  se dlouhá nejenom léta, ale i staletí spekulovalo, zda vůbec byly opravdu z tohoto světa a ne jen z oblasti legend či mystiky. A my si na těchto stránkách právě jednu takovou představíme.

Snad každá země či stát má ranný počátek svého vzniku zahalen v mlhavých a nejasných obrysech, což samozřejmě vždy nahrávalo k vytváření pověstí a legend, které se v pozdějších staletích velmi obtížně vyvracely. Zvláště, když v příhodných dobách  další kronikáři obohacovali a rozvíjeli příběh až do neskutečné velikosti. Troufám si tvrdit, že i v dnešní době by jste některé jedince zaskočili, kdyby jste se jich zeptali, zda existoval Krok se svými dcerami Libuší, Tetou a Kazi. A co sám praotec Čech?

Byl to on, kdo přivedl svůj lid do české kotliny a dal tak později základ vzniku českého království? No vidíte a takových postav bychom našli spousty a nejenom u nás.

Hrdinu dnešního příběhu proslavil neuvěřitelně odvážný kousek, hodný lidí provozující adrenalinové sporty. Na druhou stranu je však třeba také zmínit jeho zvířecího pomocníka, bez nějž by to jen stěží dokázal. Nápověd už bylo dost, takže si můžeme blíže představit vladyku Horymíra a jeho koně Šemíka.

Nejprve si přečteme pověst o jejich společném odvážném skoku z hradeb Vyšehradu, abychom si posléze nejen celý příběh, ale i skutečnost, zda oba mohli někdy v dávnověku existovat, důkladně probrali.

Pověst jsem přebral od významného historika, archiváře, badatele a také spisovatele Augusta Sedláčka z knihy Historické pověsti lidu českého. Zaposlouchejme se tedy do historického příběhu, tak jak nám ji zachytil tento autor.

Když panoval kníže Křesomysl, velice se povzneslo rýžování zlata. Knížeti z toho přicházel velký užitek, i rýžovníkům a kovkopům se také tato práce vyplácela lépe než práce polní, proto také hrnuli se lidé k horám kopat stříbra a zlatého písku, zanedbávali pole osévati a z toho povstávaly hlad a nouze. Páni tedy sjeli se na knížecím dvoře a tu žádali knížete, aby kovkopům zapověděl zlata a stříbra hledati a poručil, aby raději pole osévali. Kníže Křesomysl jim dával za pravdu, dokud u něho byli, ale když odešli, žádost jejich dal v zapomenutí, poněvadž nedostatek chleba se jeho osoby nedotknul. Protože kníže své sliby nesplnil, páni byli velice rozhořčeni, zvláště Horymír, muž statečný a moudrý, který měl své sídlo pod Úsinami (Housinami) horami, ve vsi Neumětelích. Poněvadž to byl on, kdo byl příčinou, že se na kovkopy u knížete žalovalo, rozhněvali se tito na něho velice a radili se mezi sebou, kterak by se mu pomstili. Nakonec vytáhli na jeho hrad, avšak jakmile  Horymír spatřil to veliké množství kovkopů, které na něho přicházelo, vsedl rychle na koně svého, jemuž se říkalo Šemík, a ujel. Tím se vzbouření kovkopové zmocnili všeho jeho hospodářství a tak některé obilné stohy rozmetali, snopy snesli na hromadu a spálili, až na to, které bylo vymlácené, to pobrali. Za ujíždějícím Horymírem prý někteří křičeli: „Když se hladu bál, ať jej má!”

Ale poněvadž každý rytíř se za křivdu mstívá, tak také Horymír učinil. V následující noci jezdil na Šemíku po celém Podbrdsku a noční duchové za ním. Tu pálili domy a boudy, tu váleli veliké kamení a hromady země do dolů a všechnu práci po léta konanou za jednu noc zmařili. Nejdivnější však bylo, že po tom všem byl již časně ráno Horymír na Vyšehradě, konaje službu knížeti. Žádný by nevěděl, jak se to zmaření všeho seběhlo, kdyby někteří kovkopové nebyli Horymíra na Šemíku viděli. I nastalo mezi těmi, jež ztratili svou živnost, veliké pobouření, ještě silnější než bylo dříve a ve velikém zástupu táhli na Vyšehrad, žalovat knížeti a žádat ho, aby Horymíra zajal.S podivením se kníže ptal vladyky Horymíra, zde přítomného, proč mu takovou škodu dělal, ale ten se vymlouval, že to není možné co praví kovkopové, aby to vše za jednu noc vykonal a již ráno před knížetem stál, aby mu posloužil. Marná řeč to byla. Kovkopové svědčili proti němu a kníže seznav, že je vinen, kázal mu hlavu stíti. Tu prosil Horymír jedno, aby se mohl ještě naposledy projeti na svém Šemíku. Kníže nebyl proti, jen poručil zavřít brány, ať jim tudy neujede. Vyvedl si tedy Horymír Šemíka, vsedl naň a zatočiv ho trochu, zavýskl si, takže kůň v tom několik kroků udělal. Podruhé zavýskl si Horymír a kůň udělal skok od brány ke bráně. Postavil se pak s ním před hradbu a zavýskl si potřetí,řka: „Nuže Šemíku, vzhůru!” Ten jenom odpověděl: „Pane, drž se!” a již udělal skok z hradeb přes celou Vltavu, až na skálu, kde stojí kostel zlíchovský a tu se kopyty zabodl, až šlépěje bylo viděti. Odtud seskočil na rovinu a již uháněl k Radotínu. To vše ti, kteří byli na Vyšehradě, s velkým udivením viděli a kníže již seznal, že sami bohové chrání Horymíra a nesmí se mu nijak ubližovat.

Šemík byl po své smrti pohřben v Neumětelích a na jeho hrob dán byl kámen, na němž stál nápis: „Již ode dávných časů věřívalo se a věří, že zde Horymírův věrný kůň Šemík leží!”

Tolik pověst sebraná Augustem Sedláčkem a my se nyní podíváme, jaká byla či mohla být skutečnost, kdyby . . .

JAK TO VLASTNĚ S HORYMÍREM BYLO 

. . . kdyby se nejednalo hlavně o pověst.

Předně, příběh o Horymírovi je ze všech starých pověstí nejmladší, neboť o něm nebylo nic známo ani kronikáři Kosmasovi ani tzv. Dalimilovi a jim podobným. Teprve Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1541 vylíčil konflikt mezi kovkopy z Příbramska a vladykou z Neumětel. Ale stála či stojí tato vesnice?

Musím potvrdit, že obec tohoto jména stojí dodnes a najdeme ji mezi Berounem a Příbramí. Jak se z pověsti dále dozvídáme, měl jeho hrad či tvrz stát pod horami Úsinami nebo Housinami a ty se tam v podobě zalesněného hřebene také nacházejí. Navíc se zde jedno z míst jmenuje Starý zámek. Jediným nedostatkem je, že tady nebyl nalezen žádný archeologický nález, o nějž by se mohli dějepisci opřít.

Pátralo se i na jiných místech u vesnice Neumětely a našly se dokonce dvě. Jedním byl pahorek zvaný Košík na východní straně této obce, kde měla kdysi skutečně stát tvrz, ale možný výzkum pohltilo otevření lomu. Na druhé místo musíme zamířit jižně od Neumětel, kde se v lukách u Panského rybníka mělo skrývat dávné hradiště, avšak nalezeny byly pouze střepy ze středověku, takže zase nic moc, co by mohlo souviset  s Horymírovou dobou. Mimochodem tou mělo být nejspíše 9.století.

A CO ŠEMÍK?

Tento statečný kůň, jenž svým neuvěřitelným skokem zachránil svého pána, má svůj skutečný hrob přímo v Neumětelích na Podbrdsku. Archeolog Václav Krolmus napsal v polovině 19.století: „V Neumětelích na návsi jest kámen hrobový neb prastarý, lid zdejší velkou důvěru k němu ukazuje a ve veliké úctě jej má. Buď leží kobyla Horymírova s Horymírem pod ním neb předkové jejich na něm obětovali.”

Sám kámen je křemencový, asi metr dlouhý, ale říká se, že býval mnohem větší. Na šířku má asi půl metru a k jedné straně se mírně zužuje. Nad ním se tyčí pseudoantický chrámek, připomínající:  „že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra zakopán leží ”, který tam nechal postavit roku 1887 tehdejší majitel tohoto panství a ctitel starých pověstí Karel Schwarzenberk. Bohužel však musím konstatovat, že průzkum vedený jeho správcem Gassauerem roku 1880 neodhalil ani koňskou kostru ani poklad, v nějž mnozí doufali.

Kámen je to ovšem velmi starodávný a místní na něj nedají dopustit. Nedovolovali nikomu jej přemisťovat či ho jinak znesvěcovat - způsobilo by to prý veliké neštěstí. Například ho prý kdosi chtěl ukrást, ale ještě tu noc vyhořel. V roce 1813, v době napoleonských válek tudy táhli ruští vojáci a chtěli kámen odvalit, aby zjistili, zda není pod ním ukrytý poklad, ovšem neumětelští obyvatelé se seběhli a zabránili jim v tom. Tak byl pro ně posvátný.

A kde že se u nás vzalo jméno Šemík?

Profesor Vladimír Karbusický zjistil, že přes zdánlivě slovanské jméno, má pocházet ze středověké německé hrdinské epiky, kdy hrdina eposu Rosengarten -rytíř Wittich má věrného zázračného koně - zvaného kupodivu Schemig. Václavu Hájkovi pak stačilo jen přepsat jméno oře do české podoby. Vida, jak se nám to vše vyvinulo.

A CO ONEN SLAVNÝ SKOK?

Mohl se opravdu stát?

Podle archeologických nálezů spadají nejstarší stopy osídlení vyšehradské skály až do poloviny 10.století, takže v době vlády údajného knížete Křesomysla nemohl nikdo z vyšehradských hradeb skákat, protože prostě žádný Vyšehrad ještě nestál. A i kdyby zde stála tvrz či hrad jiného jména, mohl by vůbec takový skok někdo přežít?

Amatérský badatel Josef Mládek tvrdí, že v 9.století, kdy mělo k onomu skoku dojít, byla hladina Vltavy vyšší než dnes, tudíž byla řeka hlubší a to by mohlo účinněji tlumit dopad. Domnívá se tedy, že by se bájný skok, při troše štěstí, uskutečnit mohl, ale úplný přeskok celé Vltavy je nesmysl. V úvahu také přichází i možnost skoku z některého z nižších vršků, neboť staří Čechové měli označovat většinu ohrazených návrší jako Vyšehrad, avšak to se již opravdu dostáváme do oblasti spekulací.

CO DODAT ZÁVĚREM

Představili jsme si jednu z mnoha postav našich starých pověstí, jejichž příběhy se měly odehrávat v dávnověku, ještě za dob pohanských. Ačkoliv místa, kde se tento děj odehrává, do dnešních dnů existují, přesto nemáme žádné důkazy o odvážném skoku vladyky Horymíra na svém koni Šemíkovi. Právě naopak panují domněnky, že Václav Hájek z Libočan, u nějž se pověst o Horymírovi objevila jako první, si vymyslel tento příběh, aby oživil dobu, v níž panovala údajná přemyslovská knížata, v našem případě Křesomysl. Patrně mu byla známa původně keltská legenda o Tristanovi a Isoldě, v níž měl hrdina Tristan podobný osud jako Horymír, jenom skákal bez koně, který na něj čekal na břehu řeky. Takže se zdá více než pravděpodobné, že Hájek některé motivy z této legendy mohl použít ve svém příběhu o Horymírovi.

Oblíbenou pověst jsme si tedy rozebrali, abychom zjistili, že z vyšehradské skály žádný jezdec na koni neskákal. Šlo vlastně jen o krásnou, od stolu vymyšlenou pohádku, ale takové osudy už mnohé legendy mívají. Ať pátráme sebevíce, nakonec dojdeme  k závěru, že se skutečnou historií nemají v podstatě co dělat. To ovšem nic nemění na tom, že se nám kronikáři, písaři či jiní spisovatelé postarali o pestré literární díla a příběhy z úsvitu dějin naší země.