SAMŮV SPECIÁL I.

Samův Speciál vydáváme u příležitosti 4. výročí prvního spuštění těchto stránek. Tak jsme se rozhodli je něčím ozvláštnit a zvolili jsme jakousi formu speciálního vydání. A v čem bude tento příspěvek zvláštní? Právě proto, že slavíme 4 rok, bude dnešní článek obsahovat ve zkrácené verzi tituly ze 4 kapitol uváděných na Samových stránkách. A všechny 4 články bude spojovat alespoň jedno místo, postava nebo událost. Nebude asi problém uhodnout, o co jde v tomto příspěvku.

HRADY: Svojanov

Hrad Svojanov najdete nedaleko města Polička v okrese Svitavy. Svojanov je jeden z nejstarších královských hradů u nás, postavený roku 1265 Přemyslem Otakarem II., králem železným a zlatým na ochranu Trstenické stezky. Hradby má až 8 metrů silné a je opředen řadou pověstí – o pokladu, podzemní chodbě či nadpřirozených zjeveních.

Žádný český hrad nemá tak temnou minulost jako hrad Svojanov. Z jeho historie víme, že se zde mučilo, vraždilo nebo dokonce zazdívalo. Nejčastějšími obětmi byly ženy. Nejtragičtější události jsou spojeny se jménem Kateřina. Duše těchto nešťastnic se stále zjevují v areálu hradu, jak potvrzují návštěvníci či hosté přespávající v pokojích hradu, ale také hradní personál a nejrůznější lovci duchů a záhad. Spojení tohoto jména s hradem dokládá i kaple v původním gotickém paláci zasvěcené právě sv. Kateřině.

V dobách třicetileté války při obléhání hradu Švédy majitel hradu Bohuslav Záruba z Hustířan padl a jeho ovdovělá choť Kateřina pojala za muže jeho bratra Karla Zárubu, s nímž po čase počala potomka. Karlova láska ke Kateřině byla však nestálá a on našel sobě novou ženu z vyšších vrstev. Nebohé Kateřiny se zbavil tím nejodpornějším způsobem. Zavřel ji do nejhlubšího sklepení na hradě a nikoho k ní nechtěl pustit. Ze sklepení se ozýval častý pláč a nářek, ale ani to Karla neobměkčilo. Za nějaký čas Karel sestoupil dolů do sklepení, ale svou ženu našel již mrtvou. Rozcuchané vlasy a šílený výraz ve tváři naznačuje, že zemřela hrůzou. Ve tváři měla tak děsivý výraz, že pán hradu zbaběle uprchl. Mrtvou pak nechal zazdít a doufal, že na její tvář časem zapomene. Ale nestalo se tak. Naopak. Mrtvá Kateřina ho strašila ve snech a její přízrak se mu zjevoval každičkou noc. Nakonec Karel propadl šílenství a zemřel. Podle legendy se Kateřina zjevuje jako tajemná bílá postava ve sklepení a na vnitřním nádvoří hradu.

Další žena na hradě Svojanov, která zemřela za velmi krutých okolností byla Kateřina z Lichtenburka, manželka dalšího majitele hradu Hertvíka Žehušického. Ta byla ještě před svatbou byla hluboce zamilována do hradního kováře. Milenecký pár se dál scházel potají v přilehlých lesích, ale byli zrazeni a přistiženi hradním pánem a jeho družinou. Pomsta byla nemilosrdně krutá. Kováři usekli obě ruce a poté ho oběsili. Kateřinu čekal neméně tvrdý trest za nevěru. Byla zaživa zazděna do zdiva vnitřního hradu a její kostra byla nalezena v roce 1805 při prorážení nové romantické brány.

Při empírové přestavbě v roce 1801 došlo k další tragédii. Malá dceruška nových majitelů hradu Kateřina se stala poslední obětí tragédie. Při pádu lešení byla zasažena a z posledních sil prošla ještě do další místnosti, kde zanechala otisk krvavých dlaní na stěně. Toto místo je dnes překryto velikou skříní.

V paláci na hradě je místnost, do které se lze dostat jedině úzkým průvlakem vleže a jedná se o takzvanou lidomornu, v níž měl být zakopán poklad.   Hrůza všech těchto událostí je na hradě Svojanov stále patrná, některým návštěvníkům se duše nešťastnic zjevují v podobě mlžných přízraků a u citlivých jedinců vyvolává úzkost a tíseň. 

POD LUPOU: Obr na hradě Svojanově

Zazdívání zaživa mělo v dávných dobách v podstatě dva důvody – trestání nebo obětování. Nejčastějším místem zazdívání byly hrady, jejichž mohutné stěny a hluboké sklepy k tomu dávaly nejlepší příležitost. Kromě trestní exekuce existoval jako pozůstatek z dob pohanských i rituál zazdívání nevinných obětí, které měly zaručit ochranu a nedobytnost hradu. Středověk si zakládal na pověrách: zejména na jedné, které se zuby nehty lidé drželi, přestože šlo o pověru z pohanských časů. O co šlo?

Kdysi se totiž věřilo, že když se při stavbě hradu obětuje lidský život, nejčastěji to byla nevinná panna nebo dítě, stavba získá energii i životnost a bude dobře ochráněna před nepřáteli a živelnými pohromami. Obvykle se jednalo o jednu či dvě lidské oběti, a většinou také v rámci nějakého jejich trestu. Na mnohých hradech se běžně nacházejí pozůstatky zazděných žen či dětí. Zpravidla se tyto lidské oběti zaživa zazdívaly kvůli této kruté pověře. Příkladem obojího může být hrad Svojanov, původně zvaný Fürstenberg, který ale daleko předčí jiné hrady, neboť těch zazděných osob je zde přece jenom nějak moc.   Na hradě se při stavebních úpravách našla spousta lidských kostí.

Základy tzv. nového domu na hradě tvoří staré gotické sklepy z části klenuté, z části vytesané ve skále. V nejzazším sklepě byla nalezena kostra člověka, přikovaného v sedu za ruce a nohy k prknu. Tehdejší majitel baron Štillfried pán ze Stielfriedu skutečně v tzv. “Hrobovém výklenku obra“ objevil v první polovině 19. století. Jednalo se o kostru nadprůměrně velikého muže, který se prý dal zazdít za živa, aby hrad ochránil a stal se nedobytným. K nálezu mohlo dojít i v souvislosti s mánií barona s hledáním truhly se zlatem. Podle pověstí obr svou smrt podstoupil dobrovolně – zvláštní potom je, že prý na hradě straší jeho duch.

TOULKY KRAJINOU: Trstenická stezka

Trstenická stezka, pokud existovala, je název historické zemské stezky, která byla v 10. století hlavní spojnicí Čech s Moravou. Tvořila spolu s nejdůležitějšími stezkami na našem území základ sítě starých cest, dělících se na hlavní cesty dálkové a z nich odbočující místní a spojovací vedlejší stezky. Jako na všech stezkách se i zde ve velké míře provozoval obchod a převážel se po ní chléb, sůl, ryby, plátno, len, obilí, železo, víno, dříví, otroci a mnoho dalšího i luxusního zboží. 

Trstenická stezka je tak označení pro starou zemskou stezku, spojující Čechy s Moravou, případně s Uhrami, známá též jako stezka Česká, Moravská či Královská. Mluví se o ní také jako o nejdůležitější stezce na našem území a jedné z hlavních východo-západních cest spojujících západ Evropy přes naše země s Pobaltím či s Orientem. Původní název se nezachoval, jménem Trstenická byla označena až v 19. století Hermenegildem Jirečkem podle tzv. zemské brány na Trstenici, kterou stezka procházela z Čech na Moravu. Anebo má Trstenická stezka název po řece Trstenici ve východních Čechách? Že žádnou takovou řeku neznáte? Ale ano! Je to dnešní Loučná. Pro zajímavost trsť ve staročeštině znamená rákosí.

Kudy mohla Trstenická stezka vést? 

Trstenická stezka je hlavní spojnice Čech a Moravy. Prochází jako páteř Pardubickým krajem. Je to součást evropské dálkové cesty vedoucí z německého Kolína nad Rýnem. Míří do Čech, přechází na Moravu, pokračuje na východ na Ukrajinu a dál do Orientu. Dnes má mnoho podob. Další zmínkou je, že vedla od Ostřihomi a Trnavy přes Holíč, odkud se úsekem Jantarové stezky přenášela přes velkomoravskou osadu Mikulčice a pokračovala na Klobouky, Čejč, Hodonín přes Brno, Litomyšl a Pardubice do Prahy. Kopíruje řeky Labe a Loučná. Nebo ji můžete sledovat po Pernerově železnici.

Otázka, kudy přesně cesta vedla je zkoumána již od 19. století. Názory na trasu stezky se však různí. Písemných pramenů zmiňujících stezku je navíc velice málo. Odborníci se sice dnes přou, kudy přesně stezka vedla a jaké měla odbočky, shodují se ale, že procházela Českým Brodem, Kolínem, měla odbočku na Kutnou Horu, dále na Hradec, Pardubice a Litomyšl, což je hrad rodu Slavníkovců tvořící východní hranici jejich panství a hradiště Vratislav, dnešní Vraclav u Vysokého Mýta. Slavníkovský biskup Vojtěch daroval nově založenému břevnovskému klášteru v Praze výtěžky ze cla na Trstenici. Platilo se hlavně za přepravu soli. K největším sporům došlo v místech zemské brány a průchodu stezky rozsáhlým lesem na pomezí Čech a Moravy, kde existuje verzí o trase více než deset, například přes Poličku, Svitavy či Jevíčko. Názory na průběh ani existenci této stezky tedy nejsou dosud vůbec ustálené. Zemské brány střeží hrady a v nedalekých knížecích celnicích se vybírají poplatky za vstup do země. Například cestu z Českého Brodu k Vraclavi vede Hermenegild Jireček přes Kouřim, Čáslav a Chrudim, zatímco Jan Karel Hraše přes Kolín a Pardubice a Pavel Choc uvádí dokonce tři možnosti trasy.

Průchod stezky zemskou branou

Pokud jde o samotný průchod stezky hraničním hvozdem, byla trasa původně ustálena přes vsi Trstěnice a Chmelík do Svitav, kde se měl podle listiny Václava I. z roku 1250 nacházet východ z hvozdu na moravské straně. Později se o této trase objevily pochybnosti. Roku 1917 podal Josef Vítězslav Šimák důkaz, že se nejedná v listině o dnešní Svitavy, nýbrž již před jejich založením existující Svitavu u Letovic, dnešní Svitávku. Také se ukázalo že ona Trstenice, zmiňovaná u zemské brány není dnešní ves Trstěnice, nýbrž starý název pro Loučnou, zvanou dříve též Městská či Litomyšlská řeka. Dnes se nejpravděpodobnější trasou zdá cesta od Litomyšle na jih přes Benátky, Trstěnici a Pomezí u Poličky, později obloukem přes Poličku a Bystré ke Svojanovu a dále údolím potoka Křetínky ke Svitávce. Ve Svitávce se cesta větvila na dva směry. Vlastní Trstenická stezka mířila na jih do Brna údolím řeky Svitavy, i když později byla v některých místech napřímena. V Brně se rozvětvovala do více cest rozbíhajících se po celé jižní Moravě, například ke Znojmu, k Břeclavi, nebo k Mikulčicím u Hodonína, kde křížila Jantarovou stezku a dále do Uher. Druhá cesta známá jako Olomoucká stezka mířila k Jevíčku a odtud dále k Olomouci.

A jak vypadá stezka dnes?

Některé staré stezky časem zcela vymizely a dnes již nejsou v mnohých případech známa ani jejich jména. Trstenická či Česká stezka však dá se říct dosud nezanikla. Samotná její trasa je sice již nepoužívaná a ze značné části i neznámá, ovšem od 19. století převzala její význam železnice z Prahy přes Pardubice a Českou Třebovou do Brna či Olomouce a později i řada hlavních silnic. Po samotných stezkách se pak zachovala v krajině a ve vesnicích, kterými procházely, řada památek, ať už jde jen o úvozy, kterými cesta procházela, či o zachované domy ve městech, hradiště i jiná místa různých nálezů kolem pravděpodobných tras.

POSTAVA Z HISTORIE: Záviš z Falkenštejna

Záviš z Falkenštejna pocházel z mocného rodu Vítkovců z větve pánů z Krumlova mající ve znaku zelenou pětilistou růži. Jako jediný ze své rodiny nepoužíval přídomek z Krumlova, ale z Falkenštejna a to podle domovského hradu své matky v Bavorsku, kde sloužil v mládí jako purkrabí. Rozvětvený rod Vítkovců se často dostával do sporů se svým panovníkem Přemyslem Otakarem II. Proto není divu, že roku 1276 využili konfliktu mezi českým králem a jeho protivníkem římským králem Rudolfem Habsburským a s částí české šlechty se vzbouřili. V čele vzbouřenců stál právě mladý Záviš. Jejich rebelie však byla potlačena a oni museli před rozhněvaným Přemyslem uprchnout. Ochranu našli zřejmě právě u Habsburka, soupeře českého krále.

Po smrti českého krále Přemysla Otakara II. roku 1278 v bitvě na Moravském poli ovdovělá královna Kunhuta Uherská požádala příbuzného svého padlého manžela Otu Braniborského o pomoc při vládě a ochraně Českého království. Následník trůnu Václav II. měl v té době totiž pouhých 7 let. Jenomže Ota Braniborský to pojal jako přilepšení si majetkem a královnu i s jejím synem nechal uvěznit na hradě Bezdězi. Královně se po nějaké době podařilo uprchnout a ochranu našla na Moravě v Hradci nad Moravicí, kde jí své služby přišel také nabídnout Záviš z Falkenštejna. Ten si nakonec získal přízeň její i malého Václava a na krátkou dobu třímal ve svých rukách i vládu nad Českým královstvím. Vztah mezi Kunhutou a Závišem navíc nezůstane bez následků a královna přivede na svět jejich syna Jana z Falkenštejna, který později udělá kariéru v řádu německých rytířů, kde se stane jejich komturem. Vzestup Záviše nelibě sleduje jak Rudolf Habsburský, tak část české šlechty. Vztah české královny vdovy s mocným Vítkovcem vyvrcholí jejich společnou svatbou, což ještě více jeho protivníky pobouří. To se projeví po smrti Kunhuty v roce 1285 a když o dva roky později přijíždí konečně do Prahy manželka krále Václava II. Guta Habsburská, tak nedůvěru k Závišovi vyvolává i u mladého panovníka.

Záviš z Falkenštejna se někdy v roce 1287 stává majitelem hradu Svojanov, který získal jako dědictví po Kunhutě a je jím až do své smrti. V té době si chce pojistit své postavení a vyhlédne si novou nevěstu a opět z královské krve. Vyvolenou se stává uherská princezna Alžběta Kumánka, sestra uherského krále Ladislava IV. Po svatbě se s ní v roce 1288 zabydluje na hradě Svojanově. Ovšem během jeho nepřítomnosti v Čechách atmosféra zhoustla a král mu už přestává věřit. Ačkoliv je stále na pochybách, nakonec rozhodne Závišovo pozvání u příležitosti narození syna a on Václava zve na křtiny, kdy jej český král nechává zatknout. Následně je Záviš obviněn ze zrady a uvězněn. Rod Vítkovců to nenechá jen tak a vyráží do boje proti svému králi, který se jede poradit za svým tchánem Rudolfem Habsburským. Má slíbenou vojenskou pomoc. Do čela vojska se postaví Mikuláš Opavský, který má se Závišem nevyřízené účty. Spoutaného zajatce vozí od jednoho hradu Vítkovců k druhému a vyhrožuje, že pokud se nevzdají a nevydají hrad králi, bude Záviš popraven. Všichni se vzdali, až přijeli před hrad Hluboká, kde je purkrabím jeho bratr Vítek z Krumlova. Ten se odmítl po třikrát opakované výzvě vzdát, a tak byl 24. srpna 1290 Záviš z Falkenštejna sťat, až to obránce hradu zamrazilo.

Dohady však panují, jak byl vlastně Záviš popraven? Plknem nebo prknem? Plkno je staročeský výraz pro naostřený meč, na což měl jako šlechtic výsadní právo. Takže lze předpokládat, že tomu tak skutečně bylo. Na druhou stranu je třeba zmínit, že už v tehdejší době v některých částech Evropy existovaly popravy naostřeným prknem, tedy něco na způsob gilotiny, což bylo chápáno jako velmi potupná smrt pro pachatele hanebného činu. Když si přidáme, že režie popravy byla v rukou jeho zarytého nepřítele Mikuláše Opavského, tak se nemůžeme divit, že si mnohý čtenář vybere jako popravčí nástroj právě to prkno.

Se Závišovým jménem je pak spojena i unikátní památka – Závišův kříž. Má být po korunovačních klenotech a relikviáři sv. Maura třetím nejcennějším zlatnickým dílem na našem území. Tento vzácný kříž má ve svých útrobách uchovávat kus cedrového dřeva pocházejícího údajně z kříže, na němž zemřel Ježíš Kristus. Tento relikviář se nachází v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě a nejčastější teorií, jak se sem dostal je, že jej zdejším mnichům daroval před svou popravou samotný Záviš z Falkenštejna.

Závišův kříž se měl řadit mezi uherské klenoty, které do Čech přivezla matka Kunhuty Uherské Anna. Po její smrti je zdědí dcera Kunhuta, která právě kříž věnovala svému druhému choti Závišovi z Falkenštejna. Závišův dvouramenný kříž měří 70 cm, je zdoben filigrány, drahokamy, perlami, a kromě kusu z Ježíšova kříže obsahuje 25 dalších svatých ostatků ukrytých pod zdobenými emaily. V roce 1810 z důvodů finanční krize nechávají rakouské úřady roztavit zlatou sošku Krista i podstavec kříže. Ten nový s drahokamy a perlami pochází až z poloviny 19. století.

A JEŠTĚ POVĚST ZÁVĚREM - Záviš hlídá poklad

Jak jsme se dozvěděli, byl hrad Svojanov krátce v držení Záviše z Falkenštejna a ten tu podle pověsti ukryl velký poklad Přemysla Otakara II. a jeho manželky Kunhuty, kterou si jako vdovu později sám vzal za manželku. Tento poklad ukrytý v železné truhlici pod hladomornou neodevzdal jejich synovi králi Václavu II. a dodnes i přes veškerou snahu nebyl nikdy nalezen.

Říká se, že si Kunhuta chtěla zachovat Závišovu přízeň i v případě její smrti se nikdy neoženil. Prý mu dokonce vyhrožovala prokletím na 600 let. Když si poté přivedl z Uher novou manželku Alžbětu, předpověděl mu její duch blízkou smrt. Od jeho popravy se tu měl zjevovat i přízrak Záviše, který prý přesně po šesti stoletích zmizel a na hradě Svojanově byl od něj klid.