Speciál III.

Jelikož mají Samovy stránky 6. výročí svého působení, přichází právě dnes na řadu třetí Speciál. Jeho centrem bude hrad Valdštejn nedaleko Turnova, do jehož okolí posléze zamíří i další kapitoly. A jelikož je Valdštejn hradem, je první kapitola jasná.  

I. HRADY

HRAD VALDŠTEJN

Nechci se dnes rozepisovat výrazněji k historii hradu Valdštejna, který nám v tomto Speciálu má sloužit jako spojovací bod ve čtyřech uvedených zkrácených kapitolách. Hrad se německy nazýval Waldstein, v českém překladu tedy Lesní kámen.

K založení zřejmě nejstaršího hradu Českého ráje došlo pravděpodobně kolem roku 1260 z iniciativy, Jaroslava z Hruštice z mocného rodu Markvarticů, předků pánů z Valdštejna, jimž náležela rozsáhlá panství v oblasti Pojizeří. Jeho syn Zdeněk se podle nového hradu začal psát „z Valdštejna“, a založil tak novou rodovou větev. K stavbě hradu využil jeho zakladatel linii pískovcových bloků, vydělených výrazným údolím. Trojdílnou dispozici hradu tvoří tři za sebou situované skalní bloky na táhlé ostrožně propojené dřevěnými mosty.

Od roku 1582 je hrad uváděn jako zřícenina. Na konci 17. století se v poustevně na místě předního hradiště usadil poustevník Václav Holan Rovenský, dříve vyšehradský varhaník a autor barokní církevní hudby v díle Kaple královská. Díky poustevníkovi se zde začaly konat poutě, takže majitelé z rodu Valdštejnů začali s počátečními opravami hradu, ve kterých pokračovali počátkem 19. století Aerenthalové. Hrad Valdštejn je nejen nejstarším, ale také by měl být prvním zpřístupněným objektem pro turisty. A přístup k hradu po mostě je opravdu zajímavý.    

MOST KU HRADU

Už samotná cesta k hradu nás zaujme, neboť vede po kamenném mostě mířícímu k vysoké bráně do předhradí a je ozdobený barokními sochami českých světců a patronů země v nadživotní velikosti. Sochy na mostě vypadají omšele, jedná se o věrné kopie v příznivějším prostředí uložených originálů. Původní sochy pocházejí z dílny kosmonoského Jelínka a byly na most dosazovány od roku 1724. Jejich kopie pak zhotovil hruboskalský sochař Jiří Novák. Návštěvníci vlastně mají možnost potěšit se díly dvou umělců najednou. A koho nám vlastně představují?

1. sv. Ludmila (na mostě k hradu je první vlevo, kde zdůrazňuje pohybem ruky šál, jako možný nástroj jejího zavraždění); 2. sv. Josef (je mezi hruboskalskými světci ten nejvýznamnější, vždyť má u zámku vlastní kostel); 3. sv. Václav (socha má jednu kuriozitu, když pod levou rukou by měla být vidět hlavice jílce, ale místo ní pohlíží na svět zvědavá ptačí hlava. Jaký to mělo ale důvod?); 4. sv. Vít (tento světec se sem hodí velice dobře, neboť kromě jiného je i ochráncem před bleskem); 5. sv. Jan Nepomucký (je to typický světec české krajiny, který je vzýván proti nebezpečí vody a je to právě on, komu Valdštejnové zasvětili kapli u svého rodného hradu); 6. Ivan Poustevník (nebyl vzhledem k nespolehlivým zdrojům ani blahořečen); 7. sv. Vojtěch (druhý český biskup mající ve tváři zvláštní varovný výraz);     8. sv. Prokop (nejčastěji zmiňovaný světec v souvislosti s Hruboskalskem a zde bojuje s drakem);

HRAD KAVČINY

Jihozápadně od hradu Valdštejna nad údolím Žehrovky leží skalní hrádek Kavčiny. Na odbočce modré značky vede naproti přes cestu pěšinka na skalní ostroh nad údolím Jezírek. Je to odbočka k místu zvaném Kavčiny, kde jsou skalní bloky se záseky a zbytky místností zaniklého hrádku. O založení Kavčin se neví vůbec nic, ale je zřejmé, že existence hrádku úzce souvisí s hradem Valdštejnem, neboť patrně býval jeho předsunutým opevněním, střežícím přístup z nejzranitelnější jižní strany.

K jeho vybudování posloužil skalní hřeben, na němž byla využita trojice za sebou navazujících skalních bloků, původně propojených dřevěnými mosty. Vznikl v délce pouhých 70 m. Z nástupní plošinky vedla mostní konstrukce na první blok. Z ní se zachovala zřetelná prohlubeň po mostním trámu na dně prvního příkopu.

Na prvním skalním bloku jsou viditelné zbytky zřícené skalní světnice a náznaky roubeného objektu v jeho střední částí. V těchto místech se mohla nalézat někdejší věž k ochraně vstupu. Na vrcholu skaliska jsou patrné draže (vytesané kapsy pro dřevěné konstrukce) po dřevěném opevnění. Vnitřní jádro hradu se nacházelo na druhém, ale zejména třetím skalním bloku, odděleném jen úzkou průrvou. Vstup byl patrně veden i nadále po vrcholu skal.

Neveliké střední skalisko je zcela nedostupné. Hlavním pozůstatkem je v západní části do skály zapuštěná prostora, částečně tesaná ve skále s kruhovým, rovněž vyhloubeným sklípkem. Tato část tvořila patrně hlavní obytnou stavbu či zde existovalo neveliké nádvoří hradu.

Třetí skalní blok nese zbytky zasekané obdélníkové obytné věže, kde se zachovaly pozoruhodné stopy ukotvení nadzemních dřevěných konstrukcí opět v podobě draží. Její součástí je i malá oválná světnička vysekaná do skály. Kromě těchto pozůstatků je možné na skalisku najít draže po dřevěném mostě a konstrukci kolového opevnění.

Předpokládaná hradní cisterna dnes není zřetelná. Podle neověřené zprávy měla existovat na hradě ještě další, dnes zeminou a listím zcela zasypaná skalní tesaná prostora.

Přisekané skály, na nichž hrádek stál, svědčí o převážně nebo dokonce výhradně dřevěné stavbě, pro jejichž nedobytnost bylo využito příhodného terénu na bradlech skal. Vstup na vrcholovou partii koncového skalního bloku je zakázán.  

A co vypovídají archeologické nálezy, získané před rokem 1924 a počátkem 90. let minulého století? Byly nalezeny zlomky plochých kachlů s lištovitým okrajem z červené, cihlovité hlíny. Důležitý je fragment kachle se znázorněním pařátu orla nebo orlice. Mohl to být znak Vojtka z Orle, který byl majitelem hradu Valdštejna (a tím také Kavčin) koncem 15. století. Mimo to je hrádek „přeplněn" kousky vypálené hlíny z hrázděných staveb. Nalezený keramický materiál hrad řadí do 14. a 15. století. Z archeologického výzkumu před rokem 1924 se ovšem nedochovala potřebná dokumentace.

O hradu neexistují téměř žádné písemné doklady, zmíněn je pouze v roce 1440. Není známo, jak se to mohlo stát, ale za nových pánů valdštejnského panství se usídlili jak na hradě Valdštejně, tak i na blízkých Kavčinách zloději a loupežníci. Není jisté, jak se hradu zmocnili, ale opevnili se zde a prováděli své rejdy po okolí. Řádili v okolí tak dlouho, než byly – hrad i hrádek – dobyty Jetřichem z Miletínka, hejtmanem hradeckého krále a tato „peleš lotrovská“ zbavena všech lupičů a mordýřů, načež byla též částečně vypálena. Lupiče na místě popravili a vojsko odtáhlo domů. Kavčiny pak už obnoveny nebyly, a tak hrádek definitivně zpustl.  

K okolí Kavčin se dochovala i malá záhada. Odkudsi z této lokality získal Ing. Emil Gebauer před rokem 1924 pět střepů z lužické kultury ze sklonku doby bronzové. Poněvadž se nezachovaly nálezcovy deníky, nevíme, odkud nálezy pocházejí, ani jak je získal. Možná je někde pod Kavčinami vyhrabal v nějakém skalním převisu.

II. POSTAVA Z MINULOSTI

Kateřina Vojtková ze Štítar a ze Strážnice

Seznámení s touto historickou postavou začneme v podstatě od jejího konce. Kateřina ze Štítar byla poslední obyvatelkou hradu Valdštejna, na němž taky v roce 1495 zemřela. Její smrtí končí funkce hradu jako šlechtické rezidence. Během století se pak stala z Valdštejna zřícenina, což byl následek zrušení valdštejnského panství a jeho přiřazením k Hrubé Skále.

Kateřina ze Štítar a ze Strážnice pocházela z moravského vladyckého rodu ze Štítar. Byla jedním ze čtyř dětí známého husitského kněze a hejtmana Bedřicha ze Strážnice a jeho druhé ženy, kterou si přivedl z Polska.

Její otec se ve vztahu k panovníkům Českého království pohyboval na obou stranách, ať už to byl Zikmund Lucemburský či Jiří z Poděbrad. Nejspíš se při těchto změnách častěji objevoval na panovnických sídlech, takže se i tímto způsobem mohla mladičká Kateřina dostat ke dvoru a následně se stát milenkou králova syna Hynka z Poděbrad, knížete Minsterberského.

Hynek z Poděbrad byl velice vzdělaný, zcestovalý muž, který se často pohyboval ve šlechtických a politických kruzích své doby, stejně jako se objevoval v turnajích, ovšem jeho veřejně známou slabostí bylo, že až příliš miloval ženy. Je možné, že i to byl důvod začít překládat a skládat básně. Hynek je autorem Májového snu, který byl psán tak smyslnou češtinou, že jej ani cenzura o 350 let později nepovolila bez úprav vytisknout a jeho dílo bylo dokonce vydáno v roce 1978 pod názvem "Spisování slavného frejíře", což dostatečně vypovídá o stylu jeho života. Byla-li paní Kateřina k tomuto dílu inspirací, není známo.

 V roce otcovy smrti se Hynek podle jeho přání a tehdejší sňatkové politiky jako devatenáctiletý oženil s kněžnou Kateřinou Saskou, s níž měl dceru Annu. Jelikož se Hynek nijak nesnažil své zálety zatajovat, vyšlo brzy najevo, že i s milovanou Kateřinou ze Štítar měl nemanželské děti, z nichž nejvíce je zmiňován syn Bedřich.

Díky politickým sporům přišel Hynek z Poděbrad o všechen majetek včetně zadluženého Poděbradska, kde pak jen z milosti mohl dožít. Zemřel ve čtyřiceti letech na "galantní" nemoc.  Hynkova smrt v červenci roku 1492 jistě zasáhla obě jeho nejbližší ženy, zákonitou manželku kněžnu Saskou, které se příliš za života nevěnoval, a naši Kateřinu ze Štítar, kterou miloval ze svých žen nejvíc. Právě jí totiž jako důkaz lásky lehkomyslně daroval kolekci šperků značné hodnoty. Údajně by se za ně dalo pořídit menší panství. A navíc ve své závěti odkázal hrad Mydlovary, vesnice Hronětice, Šibice, Lány, Kostomlaty a Drahelice svému levobočkovi Bedřichovi a jeho matce Kateřině Vojtkové ze Strážnice a ze Štítar.  

Kateřinu ze Štítar po Hynkově smrti jako by zachvátila panika. Rychle se provdala za královského "štolmistra" Vojtka z Orle, prodala Kostomlaty čili Mydlovary nad Labem králi Vladislavovi II. Jagellonskému a koupila Valdštejn, starý neudržovaný hrad a bývalé hnízdo středověkých lapků. Proč? Chtěla zmizet do ústraní pod ochrannou ruku svého společensky významného manžela Vojtka z Orle, aby unikla pomstě veřejně podváděné a odstrčené zákonité manželky Kateřiny Saské? Možná . . .

A k tomu skutečně došlo, neboť kněžna nezapomněla a začala se mstít. Obvinila Kateřinu, že po smrti knížete Hynka sebrala z truhlice kolekci šperků, které označila za svůj majetek, ačkoliv to měl být dar záletného manžela své oddané milence. Zemský soud v roce 1493 nařídil, aby Kateřina nemohla zacházet se svým majetkem ani nikomu nic zapisovat v závěti, dokud se soudní pře neukončí, lépe řečeno, dokud kněžna Saská klenoty nedostane zpátky. . Stalo-li se tak z bezdůvodné žárlivosti, nebo to byla pravda, se neví, ale je podezřelé, že paní kněžna nevznesla své obvinění za života svého muže, ale až po jeho smrti v roce 1492.

Kateřina pak žila na Valdštejně v osamění dvě zimy a ke službě měla snad komornou, hospodyni, nějakou tu služtičku a pár pacholků. Ze svých vesniček pod hradem získávala potraviny a topivo. Když roku 1495 zemřela, zůstal hrad už neobydlený. Valdštejn podle rozhodnutí soudu připadl králi právem odúmrtě, protože pře o klenoty nebyla ukončena. Vojtek z Orle si majetek po ženě na králi vyprosil zpět, ale brzy ho pak prodal panu Jindřichu Svojanovskému z Boskovic, sousedu na hradě Skály (myšlena Hrubá Skála).

Příběh Kateřiny ze Štítar a Strážnice končí, ovšem s jejím koncem se nám tu vznáší i jeden otazník! A ten se ptá: Kam se ty darované klenoty vlastně poděly? Kdyby o nich věděl její manžel Vojtek z Orle, tak by přece nemusel o vrácení majetku žadonit u krále. Jejich nemanželský syn Bedřich nakonec měl skončit v dluzích, což taky nevypadá na někoho, kdo by vlastnil kolekci šperků. Zatím jako poslední možnost se jeví, že Kateřina šperky před svou sokyní, kněžnou Saskou, či královskými úředníky ukryla. Je možné, že raději ztratila hrad Valdštejn, než by se vzdala důkazu prvenství v lásce. Jsou tedy klenoty stále někde schované v hradním areálu nebo ve skalním městě dodnes?      

 III. POD LUPOU JSOU VALDŠTEJNSKÉ ZÁHADY

Už jak název napovídá, bude zmíněno několik tajemství spojených s hradem Valdštejnem, které stále nejsou zcela vyjasněny. Už závěr kapitoly o historické postavě paní Kateřině ze Štítar jednu takovou záhadu naznačil. Tou byla nenalezená kolekce šperků, které hradní paní měla dostat darem od svého milence Hynka z Poděbrad. Jeho zákonitá manželka to však nenechala jen tak, proto ji pohnala k soudu. Nic se nevyřešilo a po smrti paní Kateřiny se na hradě Valdštejně nic nenašlo. Šperky jako by se vypařily.

RYTINY Z HLADOMORNY

Nyní nás ale čeká jiná záhada. Na lesním hrádku Valdštejně nedaleko Turnova nalezli dělníci někdy po roce 2000 náhodně při opravách objektu středověkou hladomornu, objevenou u stěny klasicistního domu, pod bývalou restaurací. Příchozí když vstoupí za mostem do krátkého zářezu ve skále se zbytky zdiva vstupního opevnění, tak vlevo nalezne otvor 4 metry hluboké lahvovité prohlubně zvané Hladomorna. Další možností je, že se též mohlo jednat o středověkou obilnici. Další nevyjasněné tajemství se tedy týká místní hradní hladomorny, v níž se při průzkumu našel jakoby zašifrovaný vzkaz ze středověku.  

V jejích hlubinách při průzkumu objevili seskupení záhadných středověkých rytin, které tvoří osm obrazců. Nevelké rytinky nejspíš kromě středověkosti nemají valný význam a jsou to jen šipky, luky, štíty nebo jim podobné předměty, ale člověk nikdy neví. Jedno možné romantické vysvětlení je už navrženo. Autor obrazců vyryl potmě do pískovcové stěny hladomorny nějakým primitivním nástrojem nákres středověké mapy. Co však tato primitivní vyrytá mapa vlastně představuje? Znalci Hruboskalska na první pohled poznají, že se jedná o rozložení balvanů kolem skalního bradla zvaného Čertova ruka (a kde ve 13. století rovněž stával kolonizační hrádek). Ta velká placka na mapě má být Čertova ruka, vajíčko dole je kámen zvaný Bažináč, nad ním Hraniční kámen, potom kámen zvaný Divnej, a nejvýše je Kamenná lavička, kterou najdeme na modré značce, jako balvan nacházející se na mapě vlevo vedle Čertovy ruky. Autorem těchto rytin by prý mohl být pohanský kněz, který vzdorující vlivu křesťanství byl za trest uvržen do hladomorny, kde chtěl zanechat náčrt posvátné krajiny, kdyby nepřežil. Tato pohádka o pohanském rytci ve valdštejnské hladomorně vyvolává určitě úsměv na tváři, kdyby právě dva z kamenů pod Čertovou rukou na sobě nenesly příslušné symboly z hladomorny.

Pokud přistoupíme na takové teoretické vysvětlení středověkých rytin, tak velký objekt uprostřed mapky je Čertova ruka. V dolní části je vcelku přesvědčivě označená poloha balvanu zvaného Bažináč. To, co činí tento zvláštní kámen unikátní hruboskalskou památkou, je stará rytina na jeho vrcholu, napodobující obrazec z hladomorny. Rytina znázorňuje slunce, a ukazuje na východ.

Dalším z kamenů, které by mohly tajemné rytiny zobrazovat je Hraniční kámen. Stejně jako Bažináč působí dojmem, že ho někdo pod Čertovu ruku přivalil naschvál a na zádech nese rytinu připomínající nějaký tajuplný symbol pod nímž je vyryt letopočet 1841. Tento tvar rytin bývá vysvětlován i jako zjednodušená lidská postava. Bohužel, zde existuje logické vysvětlení, neboť balvanem probíhá hranice mezi Turnovem a obcí Karlovice, takže symbol je obyčejná zeměměřičská značka, doprovázející číslo pozemku 84 v rámečku. A je po záhadě. Balvan sice posloužil jistě už v 19. století při vymezení hranic, ale dál zůstává tajemstvím, kde se na rovině jen tak vzal.

A máme tu kámen zvaný Divnej. Zajímavá je jeho chybějící část, která moc nevypadá na působení přírodních vlivů. Někdo ho spíše rozsekal na pláty, a jeden plát byl odstraněn. Ten jako jediný nemá na mapce z hladomorny vodicí čáru. Jeho symbol se zdá ze všech rytin nejvíce podobný balvanu vyčnívajícímu ze země v okolí Čertovy ruky.

Původně velkému balvanu z tvrdého pískovce, který při stavbě Angrovy stezky rozbili se říkalo Kamenná lavice. Torzo balvanu bylo nahrubo opracováno na kamennou lavici, ale sloužil spíše jako ukazatel, na němž byla zobrazena směrová šipka Angrovy stezky. Podobně jako Bažináč má balvan s kamennou lavicí na vrcholu vyrytý svůj symbol z hladomorny ve stejné podobě, to je obloukem dolů. Rytina se nachází v jakési vyhloubené míse s malými důlky, což mohlo připomínat Měsíc s hvězdami. Podobně jako je rytina na Bažináči symbolem Slunce, tady to je Měsíc, ukazující k západu.

Posledním z objektů je Kámen ležící na modré značce. Kdyby totiž nebyl zakreslen na mapě z hladomorny, nikdo by v něm záhadu nehledal. Tento balvan na sobě nese neobvyklou rytinu, připomínající kruh s něčím, co vypadá jako obrácený vigvam ležící na šipce.  Nyní již nevýrazný symbol vypadá jako nějaká dávná skautská značka, ale je možné, že původní kruh (sluneční označení jihu) někdo překryl znakem z modernější doby. Kámen na modré je ve svahu, a tak je více ponořen do písku než ostatní balvany z valdštejnské mapy.

Co vlastně zobrazený kamenný systém pod Čertovou rukou znamená? Jakási náhodná souvislost s rytinami v hladomorně na Valdštejně existuje, takže co by mohly představovat? Byly to orientační body nebo tajná cesta? A kam by vedly? Možná na hrádek Čertova ruka, k pohanské svatyni nebo někam k ukrytému pokladu. Třeba zrovna nenalezených šperků Kateřiny ze Štítar.

ZÁHADNÁ FRESKA NA VALDŠTEJNĚ

Při popisování zajímavostí vážících se k Valdštejnu nelze neuvést na prvním nádvoří kapličku sv. Jana Křtitele postavenou po roce 1821 a přestavěnou roku 1837 ve stylu empíru. V otevřené arkádě je proslulý nástěnný obraz Jana Křtitele, o němž se tradovalo, že při malování stál malíři Františku Maškovi, který byl pověřen baronem Aehrenthalem výzdobou kaple modelem básník a nadšený poutník po českých hradech Karel Hynek Mácha. Světec údajně nese ve své tváři podobu Karla Hynka Máchy, čemuž někdo věří, jiný hledá důkazy a další to odmítá. Problém je, že se nezachovala žádná básníkova podobizna, takže obraz Jana Křtitele z Valdštejna není v podstatě s čím porovnat. Anebo se ta pravá podoba zachovala právě zde?

Valdštejn navštívil Mácha podle jeho seznamu Hradů spatřených v roce 1835. O Velikonocích tohoto roku ve dnech 16.až 20. dubna se s přáteli toulal Českým rájem. Cílem byl Antonín Marek, farář v Libuni a zdejší národní buditel, který byl přítelem věhlasných obrozenců. Zřejmě tehdy si mladý básník načrtl a pak dodatečně překreslil a barevně vyvedl vedutu hradu Valdštejna. 

Také v roce 1836 se měl při své druhé cestě do Krkonoš zatoulat K. H. Mácha do krajiny Hruboskalska, kde prý měl udržovat vřelý vztah k dosud neznámé milence z Bukoviny u Hrubé Skály, 20leté Aničce Vrabcové. Snad proto vzniklo přesvědčení, že právě v létě roku 1836 stál modelem malíři Františku Maškovi k nástěnnému obrazu sv. Jana Křtitele.   

Na fresce Jan Křtitel odpočívá na pískovcových stupních. U nohou má pramen s kapradím, nad hlavou koruny stromů a z nich padající déšť – typické hruboskalské prostředí a počasí. Postava v levé ruce volně přidržuje kříž s kožešinkou, což jsou Janovy obvyklé atributy, a pravou rukou, ledabyle odloženou, ukazuje kamsi na pískovec.

Důkazů, že Jan Křtitel na Valdštejně dostal tvář Karla Hynka Máchy má být několik:

K. H. Mácha na Hruboskalsku pobýval dostatečně dlouhou dobu, která by stačila na zhotovení kresby světcovy tváře.

Český spisovatel Josef V. Frič napsal, že bývalý majitel všech po Máchovi pozůstalých písemných pokladů, klempíř Mencl v Karlíně, sám prozradil, že Karel Hynek nedal se sice nikdy portrétovat, ale jednou měl sedět modelem malíři, jemuž bylo svěřeno vyobrazení sv. Jana Křtitele pro zámek Valdštejn.

Karel Hynek Mácha si měl jako malý chlapec při pádu ze zvonu přerazit nos, který se znatelně odchýlil doleva. Což činí i doleva jemně prohnutá špička nosu na fresce.

V roce 1858 básnická generace kolem Jana Nerudy a Vítězslava Hálka se chystala vydat almanach Máj. Chtěli na titulní stranu umístit jeho podobenku, jenže žádnou nemohli sehnat. Dozvěděli se, že na hradě Valdštejně je údajně jeho podoba zachycena na obraze představujícím sv. Jana Křtitele. Vyslali tam malíře Umanna, aby učinil její náčrtek, který jim vyhověl. Ovšem už v říjnu roku 1886 se při příležitosti 50. výročí úmrtí K. H. Máchy oživila diskuse, zda obraz sv. Jana Křtitele na hradě Valdštejně je skutečně jeho podobiznou, jak se tradovalo. Vydavatel J. R. Vilímek chtěl mít Máchův portrét ve svých „Humoristických listech“, a tak obraz nechal ofotografovat. V Praze pak tuto fotografii předložil starší dámě, která básníka osobně dobře znala. Její úsudek byl jednoznačný: „Podoba není žádná!“

Na údajnou podobu upozorňoval v roce 1961 také spisovatel Miroslav Ivanov, ale definitivní rozhodnutí vyřknout si netroufal. Až v 80.tých letech 20. století napadl tento mýtus badatel Jaromír Wágner, který upozornil, že spíše než valdštejnský sv. Jan Křtitel mohl být Máchovi podobný svatý Jan Nepomucký z jiné kaple na Valdštejně. Prý podle tohoto Nepomuckého nakreslil malíř Josef Uman v roce 1858 Máchovu tvář pro almanach.

Zajímavostí je, že v kostele sv. Jana Křtitele u zámku Hrubá Skála má tento světec další vyobrazení na kazatelně a kupodivu z něj hledí stejná tvář jako v kapli na Valdštejně. Rozhodnutí je těžké a každý se může přiklonit k jinému názoru.

IV. KRÁTKÉ TOULKY NA KOPICŮV STATEK

Na krátký výlet se vydáme od našeho hlavního bodu – hradu Valdštejna. Od hradní brány se po mostě vydáme kolem místní hospůdky, kde zahneme doleva po společné červené a zelené značce. Po zhruba půl kilometru cestou lesem a mezi skalisky se dostaneme na rozcestí zvané U Kavčin (pojmenované podle nám už známého hrádku). Tady se vlevo po svahu odklání modrá značka, která schází přes Janovu vyhlídku pod Čertovu ruku (rovněž již zmiňovanou). My však pokračujeme od Kavčin k dalšímu rozcestí jménem Jižní sedlo a tato vzdálenost je ještě kratší, asi 380 metrů. Z této trasy vede neznačená úzká pěšinka směrem k bývalému skalnímu hrádku Kavčiny. My ale od Jižního sedla jdeme po hřebenu mezi Deštivým údolím a Jezírky už jen po modré značce k našemu cíli, kterým je Kopicův statek a trasa měří necelý kilometr.  

Půvabný Kopicův statek se původně jmenoval „Jirošova rychta“, podle původního majitele a postavena má být už roku 1787. Roubený patrový dům s pavlačí byl na počátku 19. století upraven do dnešní podoby. Nynější název Kopicův statek je spojen se jménem majitele této usedlosti Vojtěcha Kopice, který objekt držel od roku 1932. Tento neškolený výtvarník vytvořil v letech 1940 až 1978 v okolních skalách přírodní sochařskou galerii. Vojtěch Kopic se inspiroval dílem známých umělců a jako výraz vlastenectví vytesal ve skalní úžlabině pod svým statkem galerii významných postav našich dějin. Inspirací pro tvorbu mu byla láska k hudbě a historii. První plastikou, kterou vytvořil v roce 1940 vyzbrojen pouze jednoduchými nástroji – kladívkem, upraveným krumpáčem a lešením, byl kníže Václav. Postupně pak vznikaly další a další. V jeho galerii najdeme například Přemysla Oráče, Šemíka přeskakujícího s Horymírem na hřbetě vyšehradské hradby, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha, Jana Žižku, Anežku Přemyslovnu, Jana Ámose Komenského, také císaře a krále Karla IV., mistra Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Ámose Komenského, Karla Havlíčka Borovského, Jánošíka či prvního českého prezidenta T.G.Masaryka. Ze symbolických postav to je anděl strážný, matka s dítětem, partyzán, ze zvířat jelen, kamzík, lev, holubička a další. Z mnoha dalších motivů jmenujme například rolníka, perníkovou chaloupku či velkolepé varhany, vytvořené na samém okraji této přírodní galerie. Poslední prací pana Kopice byla kněžna Libuše. Plastiku však již nestačil dokončit, neboť o Vánocích rolu 1978 zemřel. Aby nemohla vzniknout pochybnost o totožnosti figur, opatřil je autor jmenovkami nebo citáty s průpovídkami. Ke zvýraznění detailů použil v některých případech barev, někde nechal působit holý kámen, který příroda zvolna patinuje. Vysoko na skalních stěnách tak vytvořil výjimečné dílo.

Cestu zpátky na Valdštejn můžeme vést po stejné trase. Procházka na Kopicův statek měla asi 1,8km, tudíž s návratem k hradu a touláním se mezi skalními výtvory to bylo mezi 3,5 – 4 kilometry.