Speciál IV. KARLŠTEJNSKO

A co si v dalším vydání Speciálu můžete přečíst?

V toulkách krajinou si projdeme trasu z Karlštejna kolem zdejších známých lomů a přidám i možnost vydat se mnoha odbočkami k dalším zajímavým místům. Pod lupou budeme pátrat v prokletých lomech Ameriky po Hagenovi. Historický kaleidoskop nás trochu vědecky seznámí s ranými dějinami naší Země, které zanechaly stopy třeba na Budňanské skále právě v obci Karlštejn.

I. TOULKY KRAJINOU

A začínáme, jak jinak než na Karlštejně. Při cestě nás čeká i několik odboček, které bychom rozhodně neměli vynechat. Po nich se však můžeme dostat někam úplně jinam než je cílem těchto toulek, a proto se z těchto vedlejších tras vrátíme vždy na naši hlavní cestu.

Jako výchozí místo si už tradičně zvolíme místní železniční stanici v Karlštejně. Odtud vyrazíme vpravo po žluté turistické značce. Po chodníku či silnici dojdeme k mostu přes řeku Berounku, zvanou dříve Mže. Dobře si toto místo zapamatujte, neboť tu nejsme v dnešním Speciálu naposled. Pro upřesnění je třeba dodat, že řeka Mže pramení v Německu, odtud teče východním směrem k Plzni, kde se po spojení s řekou Radbuzou mění právě v Berounku, která se poté vlévá do řeky Vltavy. Název Mže, latinsky Mse se objevil už v Kosmově kronice a zahrnoval pod tímto názvem celou řeku, od pramene až po ústí do Vltavy, tedy včetně řeky Berounky. Pojďme však dál.

Značka nás vyvede na začátek údolí, na jehož konci, spíše však vrcholu, stojí a hrdě se vypíná královský hrad Karlštejn. Silnice vedoucí údolím je z obou stran lemována obchůdky, restauracemi nebo různým občerstvením. Hned na začátku uvidíme po levé straně starobylý kostel sv. Palmácia ze 14.století či barokní faru. Tímto rušným údolím dorazíme přímo až k samotnému hradu Karlštejnu. Bezpochyby by tento skvost stál za prohlídku, ale o něm jsme si už dříve povídali v kapitole Hrady.

My se u první hradní brány vydáme vpravo po červené značce stezkou, jenž schází úbočím Kněží hory, aby nás pak vyvedla na silnici. Krátký úsek jdeme po této komunikaci, přičemž míjíme penzion s restaurací zvaný Pod Dračí skálou. To už nás ale značka vede vlevo do lesa k rozcestí Dub Sedmi bratří.

Opravdu tady stojí mohutný dub, zhruba 16metrů vysoký, který po svém obvodu dosahuje téměř 460 cm. Stáří stromu je asi 300-350 let. Pověst o něm říká, že se tu mělo scházet sedm bratrů loupežníků a dělit se o kořist. Dnes je tady sice několik laviček, ale určitě se zde sejde více než sedm turistů.

Od rozcestí vedou nyní už značky tři – červená jde kousek se žlutou, poté se odklání doleva směrem nad obec Srbsko, kde se nachází Bubovické vodopády. Voda zde spadá přes několik vápencových stupňů do hlubokých mísovitých prohlubní – jezírek. Stezka se tu přechází po lávkách ze břehu na břeh, místy po úzkých kamenných plotnách. Proti jedné z lávek je nevelká volně přístupná jeskyně s názvem Nad vodopády, v níž byly nalezeny cenné archeologické nálezy z mladší doby kamenné. Pokračovat se dá i dál do obce Svatý Jan pod Skalou se starým klášterem a travertinovou jeskyní sv. Ivana. Travertin je pórovitá vápnitá usazenina vznikající vylučováním plynu uhličitanu vápenatého z vodních roztoků. Poblíž se ještě nacházejí Solvayovy lomy s možnou prohlídkou důlního zařízení a jízdou důlním vláčkem.

Modrá značka vede podél silnice do obce Mořina a žlutá po chvíli odbočuje doprava a stoupá listnatým svahem k dalším zajímavým místům této krajiny. Postupně nás provede kolem bývalých vápencových lomů se zatopeným dnem a mezi nejznámější patří tzv. Americký okruh. Označení Amerika souvisí s americkým způsobem těžby, kdy z hlavní chodby se pak kopaly odbočky. Podzemí je tak protkané kilometry chodeb. Vstup do lomů je z důvodu nebezpečí úrazu zakázán, ale dá se domluvit prohlídka se splečností, která se o zdejší lomy stará.

První z lomů se nazývá Malá Amerika, který je s okolními lomy propojen podzemními labyrinty štol. Délka lomu je 165 metrů a jeho dno se nachází  v nadmořské výšce 348 m. Má mít až 5. těžebních pater a do výšky toho čtvrtého je zatopen vodou, jež vytváří Rešenské jezero, které  je také 165 m dlouhé a 57 m široké, proto se nazývá také Rešna. Další pojmenování jsou třeba Nákladový lom, Školka či prostě Amerika. Ve 3. těžebním patře vede  Hlavní sběrná chodba, která je s úrovní 4. patra spojena svislou šachtou. Hlavní sběrná chodba má směrem do lomu řadu otvorů (oken), proto se v tento úsek nazývá Galerie. Právě tomuhle lomu se budeme blíže věnovat v další kapitole Pod lupou, neboť se tu nad krajinou vznáší tajemná pověst o Hagenovi, který má mít na svědomí i několik životů.

Vyjdeme z lesa na louku, procházíme křovinatým úsekem, nedaleko je menší lom Kanada, a za silnicí už opět listnatým lesem dojdeme k dalšímu z lomů zvaným Trestanecký neboli Mexico. Tento vápencový lom dosahuje délky 300 metrů, šířky 100 metrů a hloubky až 80 metrů. Lidový název - Trestanecký lom je odvozen od toho, že v minulosti byl místem práce politických vězňů v nelidských podmínkách mající v dnešní době tady pomník. Jiné názvy jako třeba Deštivý lom nebo Schniloušák vznikly snad zase proto, že na dno údajně nikdy nesvítí slunce. Nachází se zde také Únorová propast mající délku štoly zhruba 250 metrů a hloubku asi 35 metrů. Byla objevena roku 1978.

 Odtud je to už jenom kousek k nejspíš nejznámějšímu lomu zvanému Velká Amerika. Největší lom, přezdívaný jako český Grand Canyon, je dlouhý asi 750 metrů, široký je 150 metrů a hluboký až 80 metrů. Na jeho dně se nachází dvě navzájem propojená jezírka s průzračnou vodou a hloubkou asi 10 m. Přibližně od konce 19. století se zde těžil mimořádně kvalitní vápenec, který se využíval ve stavebnictví, hutnictví nebo cukrovarnictví. Těžbou docházelo k prohlubování lomu a drolivé stěny hrozily sesuvem, který v roce 1963 skutečně nastal. Báňský úřad poté těžbu zastavil. Domácí i zahraniční filmaři divokou krajinu rádi využívali a zřejmě nejproslulejší je film Limonádový Joe. Okolo lomu je několik míst s vyhlídkou na dno kaňonu.

Legendami opředené lomy, částečně zatopené vodou, jsou hojně navštěvovány především trampy, dobrodruhy nebo jen obyčejnými zvědavci od dob dávných až po současnost.

Od lomu Velká Amerika po žluté značce sejdeme k silnici do obce Mořina a dáme se po modré značce doprava. Po klidné silnici se vrátíme zpět pod rozcestí Dubu Sedmi bratří a pak dál pod Kněží horou a hradem Karlštejn se dostaneme opět do rušného údolí plného obchůdků. Možná málo kdo ví, že toto údolí se nazývá Budňany. Přes silnici a most nad řekou Berounkou se můžeme vrátit zpět na železniční stanici.

Dnešní trasa měla zhruba 13 kilometrů, ale pro ty zdatnější přidávám i několik dalších tipů v této krajině. A není jich málo.

Už jsem se zmínil, že nad Srbskem se nacházejí Bubovické vodopády, odkud se dá pokračovat do obce Svatý Jan pod Skalou. Nebo se dá sejít do Srbska a na druhé straně vyjít do rezervace Koda ke Kodské jeskyni. Je dlouhá zhruba 20metrů a byly v ní nalezeny kamenné nástroje a zbraně.

 Ani pokračování po modré značce do obce Korno by nás nezklamalo, ale my se vracíme zpět k rozcestí. V okolí trasy jsou i další rokle, například Císařská, nebo jeskyně, jako třeba Aragonitová či Martina, v nichž se prokázalo jak pravěké, tak novověké osídlení.

Žlutá značka nás vede i nadále, a to přes obec Tobolka, od které to je zhruba 2 km do oblasti plné opuštěných jeskyní a vápencových lomů, kde se hojně vyskytují zkameněliny prvohorních živočichů. Těmi nejznámějšími jsou Koněpruské jeskyně, přístupné turistům, jimž nabízejí asi hodinovou prohlídku s průvodcem. Koněpruské jeskyně tvoří podzemní část návrší Zlatý kůň, které se svou výškou 475,3metrů nad mořem, je jedním z nejvyšších bodů Českého krasu.

Odtud pokračujeme na Kotýz, hřeben obrácený k jihu, s příkrými skalními svahy. Na jeho vrcholu se nachází dva vzácné skalní útvary – Aksamitová brána, což je útvar vzniklý propadnutím stropu velké jeskyně. Nedaleko pak je druhý, nazvaný Jelínkův skalní most. Na Kotýzu také patrně stávalo hradiště a v jeskyni zvané Děravá, kdysi obývané paleolitickým lovcem, byly nalezeny unikátní rytiny pravěkých zvířat na břidlicových destičkách.

Na skalním výběžku, v blízkosti Tetínských skal, se zase nalézá zřícenina gotického hradu Tetín.

Dejme nyní nohám zasloužený odpočinek a podívejme se, co dalšího nám krajina Českého krasu připravila.

LOMY MALÁ AMERIKA - MEXICO - VELKÁ AMERIKA

II. POD LUPOU

A máme tady kapitolu Pod lupou, v níž rozebíráme různé tajemné události a záhady, abychom si je více přiblížili ve snaze zjistit, zda se vůbec mohly stát. Jelikož se touláme Českým krasem, tak se nám nabízí přímo několik pověstí a my si zvolíme asi tu nejproslulejší – o Hagenovi.

Tento zlý duch či démon německého vojáka se má zjevovat v lomech Ameriky nedaleko obce Mořina, vyvolávaný asi nejčastěji úderem na kolejnici visící nad Hagenovou studánkou v jedné ze štol.

No a my si o celé záhadě povíme trochu více. Nejprve si je třeba položit otázku:  Existoval vůbec nějaký skutečný Hagen? A opravdu žil v okolí lomů Ameriky, aby někde v jejím podzemí zahynul? Jak k tomu došlo?

Pověst vypráví, že v poslední den války hnali partyzáni ustupující Němce. Trojice mužů se ztratila své jednotce. Po krátké přestřelce jeden z nich padnul a zbývající dva utekli se schovat do podzemních chodeb. Prchající Němci sledovali koleje pro důlní vozíky, jenomže opět narazili na partyzány, kteří je pronásledovali, takže se snažili uprchnout odbočkou v chodbě. Jeden z nich pak hodil za sebe granát, jenomže velmi nešikovně. Granát narazil o stěnu a výbuch nejenom způsobil velký zával chodby, ale i smrt jeho samotného. Druhého vojáka běžícího popředu zavalila sprška kamení a dřevěné výztuže. Když se probral, zjistil že tu zůstal sám a zavalen bez možnosti úniku. Ta chodba totiž byla slepá. Posledním nábojem v pistoli vše ukončil. Nevěděl však, že jeho jméno nezemře s ním, jmenoval se Hans Hagen.

Tato pověst ovšem jak se zdá má i své reálné jádro, neboť po letech tu v podzemí byla skutečně Hagenova mrtvola objevena. Od těch dob tady jeho přízrak straší a na svědomí prý má i dostatek obětí, hlavně mezi průzkumníky a trampy.

Tuto zvláštní pověst si vypráví nejenom trampové u večerních ohňů v divoké a skalnaté krajině Českého krasu. Mezi Karlštejnem a Mořinou se nacházejí právě takové kaňonovité krátery opuštěných lomů, propojené labyrintem podzemních chodeb. Asi nejproslulejší vedou mezi lomy Malá a Velká Amerika, přitahující mnohé dobrodruhy a romantiky. Ovšem na takové má zde číhat právě zmíněný Hagen.

Racionálně uvažující vypravěči připouštějí, že se tady mohl skutečně skrývat nějaký voják, pravděpodobněji však prý mohlo jít o pobudu, uprchlíka či pronásledovaného zločince, který se do uniformy wehrmachtu jen převlékal a využíval pověst ve svůj prospěch. Napovídaly by tomu i zprávy o ztrácejících se věcech táborníků nebo krocích v opuštěných úsecích chodeb a také lidské postavě zahlédnuté v místech, která jsou považována za nepřístupné.

I na tomto tvrzení asi něco bude, protože na konci jedné slepé chodby průzkumníci objevili zetlelé zbytky neobvyklé dřevěné konstrukce, z nichž se dalo poznat, že dříve sloužila za jakousi palandu. Stopy též naznačovaly, že si konec chodby odděloval závěsem z plachtoviny, aby se uchránil před nepříjemným průvanem. Bylo zřejmé, že tady žil nějaký stálý obyvatel podzemí Ameriky. Byl to náš Hagen nebo někdo, kdo si na něj hrál? Kdo to byl a kam se poděl?

Některé z mnoha otázek týkajících se podzemních chodeb lomů Ameriky, zůstanou asi nezodpovězeny. Je však logické, že atmosféra podzemí může vyvolávat řadu efektů a jevů. Vytváří se různé akustické a optické klamy, způsobené delším pobytem v hlubších částech podzemních prostor. Mohou však také být vytvořeny činností mozku v extrémních jeskynních podmínkách, na něž nejsou lidské smysly přizpůsobeny.

Mnozí speleologové potvrzují jev zvaný „jeskynní nemoc“, projevující se pocitem zvláštního omámení, které právě působí vidění a slyšení v temných podzemních chodbách. Prý čím déle člověk setrvává ve tmě hlubokých jeskynních labyrintů, tím intenzivnější má pocit blízkosti něčeho živého. Ovšem tak jednoduché to taky asi nebude. Jelikož je celá zdejší oblast doslova provrtána chodbami křižujícími se v celkem šesti patrech, tak nás ani nepřekvapí, když na několika místech spatříme důlní šachty výrazně starší, snad až od dávného středověku. Tehdy však stačilo málo k propojení přirozených puklin, jeskyň, závrtů a propastí. A právě od středověku zde má působit něco, co způsobuje občasné nepochopitelné zmizení osob. Za první republiky se věřilo, že tím tajemným jevem by měla být dávná kletba stavitelů hradu Karlštejna, jehož podzemní chodby prý navazují na štoly Velké Ameriky. Má zde fungovat jako jakási magická ochrana proti hledačům pokladů ještě z dob Karla IV. Může na této verzi něco být? Nebo se jedná o dva různé jevy působící ve stejné oblasti?

Aby toho ještě nebylo málo, tak skupině amatérských průzkumníků se v roce 1997 ve štolách Malé Ameriky podařilo vyfotografovat jakési vznášející se obláčky či chuchvalce mlhy. Při samotném fotografování však nic zvláštního nepozorovali. Záhadné úkazy se měly vyskytovat pouze na těch místech, které byly pořízeny pod skalním průchodem zvaným Modlitebna, na odbočce k Hagenově studánce a ve Vlčí štole. Onen obláček se objevil u dvou různých fotoaparátů a profesionální fotograf, jenž snímky posuzoval, vyvrátil, jak kaz filmu či vadu přístrojů, tak také případnou fotomontáž. V podzemí nebyly používány ani louče, ani nikdo nekouřil nebo neškrtal sirkami. Optika přístroje a světlo fotoblesku mohou skutečně ukázat věci lidskému oku nezachytitelné a při běžném osvětlení neviditelné. Co to tedy vyfotili průzkumníci v podzemí? Mohly to být výpary, vzlínající vlhkost stěn, která se sráží uprostřed chodby nebo se jim podařilo zachytit nehmotný přízrak zlověstného Hagena? Pokus vše napodobit a zopakovat byl později neúspěšný.

A co ona kolejnice věštící smrt? Kdo prý na ni udeří, tak do roka a dne si pro něj Hagen přijde. Někdo by si mohl říci , že aby se předešlo takovým legendám, nestačilo by ji prostě ze štoly odstranit?

Zřejmě ne, neboť jak se zdá, kdosi neznámý se stále snaží udržovat legendu při životě. Několikrát se již stalo, že různí nenechavci zcizili tento Hagenův zvon a odnesli si jej domů jako unikátní suvenýr, avšak zanedlouho se nad Hagenovou studánkou objevila nová, čerstvě zavěšená kolejnice. Bylo sice prokázáno, že taková kolejnice dříve sloužila pro signalizaci dělníkům, dokud se v lomu ještě těžilo, ovšem síť podivných tajemných příběhů upletená během desítek let drží zatím pevně a nepovoluje.

Jedním takovým je i příběh o Hance. Také patřila do party trampů tábořících v lomu Amerika. Při večerním táboráku si dívka odskočila do ústí jedné štoly za vykonáním přirozené lidské potřeby – a už ji nikdy nikdo nespatřil. Její přítel, který se ji asi po čtvrt hodině vydal hledat, došel jen do míst, kde byl další průchod znemožněn, protože pokračování chodby bylo zatopeno. Na okraji vody našel její zakutálenou baterku a rozryté bláto, jako by upadla nebo ji někdo srazil na zem. Jen ozvěna odpovídala na jeho volání. Za pomoci kamarádů zoufale prohledával všechny dosažitelné chodby i okolí lomů, ale nenašli ani tělo, ani sebemenší stopu po zmizelé dívce. Nakonec měl onen mládenec pohřbít svoji kytaru pod kamennou mohylu na dně lomu Jižní kříž. Tato mohyla tam byla velmi dlouho a stala se objektem zvláštního trampského kultu. Později zanikla, ale nedávno ji opět někdo obnovil a legenda tak žije dál.

Natáčet do této oblasti přijela i televize Prima do seriálu Záhady a mystéria a dolů do podzemí se vydala se zkušeným jeskyňářem. Ve studeném světle reflektorů se tam stále zlověstně a takřka vyzývavě pohupuje kus obyčejné rezavé kolejnice, kterou sem kdosi neznámý zavěsil.

„Zkusíte to?“ zeptal se jeskyňář reportéra.

Těžké dilema, zda udeřit do Hagenova zvonu či ne. Nakonec však k tomu nedošlo, reportér nechtěl pokoušet osud a sám později přiznal, že se mu v této chvíli skutečně zrychlil tep.

Co říci závěrem k záhadě Hagenovy štoly?

Zjistili jsme, že člověk jménem Hans Hagen skutečně žil a existoval, a nejspíš také to, že ve štolách Ameriky zemřel. Dokonce se našly stopy po někom, kdo si mohl na Hagena hrát. Prokázalo se též působení podzemních prostor na vnímání člověka, na jednoho více, na druhého zase méně, které tak může způsobovat různé pocity a vjemy. Také Hagenův zvon čili kolejnici jsme našli, dokonce si též vysvětlili, proč zrovna tam visí na stěně. Ale stačí to?

Základní fakta byla úspěšně zodpovězena, ale co třeba ona kletba stavitelů hradu Karlštejna? Nebo se do téhle oblasti otiskly ty desítky různých neštěstí a nehod, které se tu stávaly od pradávných dob a stávají dodnes, plně podporované mnohými barvitými legendami? Kdo ví…

A tak tedy než se podaří tajemství prokletého lomu odhalit, zůstane Velká i Malá Amerika nádherným romantickým, ale současně i velmi nebezpečným místem, kde za svoje neuvážené chování zaplatilo mnoho lidí svým životem.

III. KALEIDOSKOP

V Kaleidoskopu si zatím přibližujeme raný úsvit dějin českých zemí, ale v dnešním Speciálu to bude taková malá změna.

Nebudu vás zatěžovat mnoha podrobnostmi, ale trochu vědeckému náhledu vysvětlující historii Českého krasu, zřejmě neuniknete. Abychom se dočetli o místech světového významu v této oblasti, tak to vlastně ani jinak nejde.

Chráněná krajinná oblast Český kras byla vyhlášena v roce 1972 hlavně k ochraně její nejcennější části – barrandienské pánve. Tato pánev, zvaná též Barrandien, je oblast mezi Prahou a Plzní s nejvýznačnější částí, kterým je právě náš Český kras, zabírající krajinu mezi pražským Radotínem a jihem Berouna. Tato oblast je pak pojmenována po francouzském paleontologovi (člověk zkoumající zkameněliny) Joachimu Barrande, který se zde dlouhou dobu usilovně věnoval paleontologickému výzkumu a svými objevy ji proslavil po celém světě.                                            

Jedná se o území tvořené převážně prvohorními usazeninami (vápenci a břidlicemi) silurského a devonského stáří s četnými krasovými jevy včetně jeskyní, patřících k největším v Čechách. Pro bližší informaci silur a devon jsou označení pro časová období vývoje života na Zemi patřící do Prvohor, které na sebe navazovaly a obsáhly časový úsek asi sto milionů let (tzn. asi před 445-345 miliony let). Z geologického hlediska jde o izolovaný pozůstatek starého horstva, jehož spodní vrstvy pocházejí z mladších Starohor. Na nich jsou usazeny mladší vrstvy, které již v některých místech vystupují na povrch.

Zdejší nálezy tedy převážně zahrnují období starších prvohor – geologické útvary kambrium, ordovik, silur a devon. Těmito čtyřmi periodami začínaly Prvohory před 570 miliony let a navázaly tak na vývoj ze Starohor. Vznikaly tu první rostliny, rozvíjel se vývoj bezobratlých živočichů a objevili se první obratlovci (obojživelníci).

Horniny nalezené v barrandienské pánvi tedy vznikaly v časovém úseku přibližně před 1000-370 miliony let. Na mnoha dalších místech jsou tyto starší horniny překryty novějšími, které však vznikaly ve druhohorách až čtvrtohorách. Ty se již do Barrandienu nezařazují.

Jenom pro vaši orientaci, ve vývoji života na Zemi nejprve byla éra zvaná Prahory, po ní následovaly Starohory, pak Prvohory, Druhohory, Třetihory až po současné Čtvrtohory.

Přes svou malou nadmořskou výšku, která se pohybuje od 208 metrů nad mořem (hladina řeky Berounky) do 499 metrů nad mořem (vrch Bacín), se v Českém krasu vytvořil velmi pestrý členitý reliéf, zejména díky erozní činnosti výše zmíněné řeky Berounky a jejích přítoků, jejichž údolí mají mnohdy kaňonovitý ráz.

Také proto se v této oblasti vyskytuje vzácná teplomilná květena i zvířena, rovněž se zde nalézá velké množství cenných geologických profilů a světově významných nalezišť zkamenělin. Lidé pak obývali tuto oblast víceméně nepřetržitě, už od starší doby kamenné.

Po nezbytném úvodu si nyní konečně povíme více o jednom místě světového významu, kterým je Budňanská skála nacházející se na Karlštejně. Najdeme ji tak, že ze železniční stanice Karlštejn půjdeme směrem k hradu a když pak budeme přecházet most přes řeku Berounku, uvidíme Budňanskou skálu přímo naproti přes silnici.

Tato skála patří mezi několik geologických odkryvů v Českém krasu. Tento odkryv je tvořen zvrásněnými vrstvami nejvyššího, tedy nejmladšího, siluru a nejstaršího devonu. Jsou to vlastně mořské usazeniny, které se zde uložily asi před 380-420 miliony let. Nejvyšší silur je tady zastoupen přídolským souvrstvím. Jedná se o černošedé deskovité, organickými hmotami bohaté, vápence s četnými, rytmicky se opakujícími, vložkami vápnitých břidlic. Obsahují množství mořských zkamenělin, zejména rovných schránek hlavonožců, schránky mlžů, plžů, korýšů a podobně. Jednou z vůdčích zkamenělin, hlavně z období devonu, je drobný trilobit.

V blízkosti rozhraní mezi silurem a devonem se také projevuje změna v ukládaném materiálu. Zvýšenou činností mořských proudů se postupně hromadila převážně drť z rozpadlých těl lilijic. A cože je ta lilijice vlastně zač? Jde o tvora řazeného mezi třídu evolučně nejstarších bezobratlých ostnokožců a jejich největší rozvoj proběhl právě v Prvohorách a také Druhohorách. Mají kalichovité tělo s pěti větvenými rameny. Jsou buď stopkou přisedlí či žijí zcela volně. Dýchací soustava a smysly chybí. Svědectvím působení těchto proudů jsou mocné lavice světlých vápenců, na jejichž zvětralém povrchu lze vidět množství zbytků z právě zmíněných lilijic.

Budňanská skála je také jedinečným příkladem disharmonického vrásnění vrstev, vzniklé různou deformační schopností mocných vápencových lavic a deskovitých vápenců s břidlicemi během vrásnění. Ke zvrásnění došlo asi před 350 miliony let. Ptáte se, co je to vlastně vrásnění?

Jedná se o činnost procesu zvaného orogeneze, během něhož za ohromných tlaků a teplot dochází k vyzdvihování oblastí, které se stávají pohořími. Ke vzniku pohoří dochází většinou vlivem procesů deskové tektoniky, tedy pohybem tektonických desek a jejich vzájemnými kolizemi. Při zmíněné orogenezi se tedy dvě litosférické desky srazí a jedna se začne podsouvat pod druhou. Jedná se o dlouhodobý proces trvající miliony až desítky milionů let. Vrásy pak vznikají ohýbáním horninových vrstev. Tektonická (čili litosférická) deska je vlastně mohutná deska zemské kůry, tvořená neroztavenou pevnou horninou, která tvoří vrchní část zemského povrchu. Desky jsou vytvořeny oceánskou a kontinentální kůrou. Celý zemský povrch je pak složen ze šesti velkých a řady malých desek.

Budňanská skála je pomocným mezinárodním standardním profilem pro vedení hranic mezi silurským a devonským útvarem. Doplňuje světový základní profil (stratotyp) na Klouku u Suchomast. Vlastní hranice silur- devon je na samotné skále označena bronzovými deskami v několika světových jazycích. Tolik teda procházka pro náročnější hlubokou historií Českého krasu.