Speciál V. VALAŠSKO

V opožděném Speciálu patřícím na závěr loňského roku jsem se vydal do krajiny méně známé, než byly zatím uvedeny v předchozích dílech této kapitoly. Ale i na Valašsku se dají objevit zajímavá místa a události z historie v této oblasti. V 5. části se podíváme, jaké předchůdce měl vsetínský zámek, v archeostřípkách připomeneme některé nálezy v okolí Vsetína, jako historickou postavu jsem vybral zbojníka působícího nejen ve zdejším kraji, mezi tajemné místa byl vybrán zdejší popravčí vrch a na závěr hororový příběh, v němž se mísí skutečnost s pověstí. Pojďme teda na to.

I. VSETÍNSKÁ TVRZ

V kapitole o hradech, zámcích a jim podobných objektech si v tomhle Speciálu přiblížíme předchůdce vsetínského zámku. Je jím tvrz, která dříve u některých badatelů vzbuzovala naději, že by se v jejích základech mohl nacházet templářský hrad Freundsberg. Ostatně i v současnosti zde může někdo ještě hledat jeho pozůstatky.

PRVNÍ ZMÍNKY O VSETÍNU

V listině Protivy z Doubravice z roku 1297, podle níž zčásti prodal a zčásti daroval statek při řece Bečvě mistrovi templářského řádu Ekkovi, se ještě nejmenuje žádný významný postavený objekt. Proč by tedy nemohli templáři právě v horách na Valašsku s centrem ve Vsetíně založit tvrz a začít tuto hornatou oblast osidlovat obyvatelstvem?

Až v listině z roku 1308, kdy templáři pronajali na 31 let městečko Setteinz (ztotožněné s dnešním Vsetínem) s kostelem, mlýnem a hradem Freundsbergem Vokovi z Kravař. V ní se právě poprvé jmenuje zdejší městečko, hrad a znovu se připomíná řeka protékající pod ním.

VSETÍNSKÁ TVRZ VERSUS TEMPLÁŘSKÝ FREUNDSBERG

Zatímco jediná zmínka o hradu Freundsbergu je ve zmíněné listině z roku 1308, tak o vsetínské tvrzi se hovoří v písemných dokladech až roku 1464. Z té doby má podle rozboru pocházet dosud nejstarší zdivo, zjištěné ve sklepě pod nynějším mramorovým sálem zámku.

Není tak vyloučeno, že byla vsetínská tvrz postavena na jeho zbytcích a základy templářského hradu Freundsbergu jsou skryty hluboko v podzemí následníka tvrze v podobě vsetínského zámku. To by se však ony zbytky základů musely nacházet až pod nalezeným nejstarším zdivem či v jeho okolí. Uvažovalo se také o poloze níže v parku na hraně svahu k řece Bečvě. Tam se však zatím žádné převratné objevy neuskutečnily.   

Hrad Freundsberg však bývá většinou ztotožňován se zbytky sídla na kopci Klenov nacházející se nad přehradou Bystřička. Předpoklad, že by stál někde mimo městečko, vychází mimo jiné z toho, že u nás měly hrady společné jméno s podhradím, tedy městečko a hrad Vsetín, případně jiný název zmíněný ve smlouvě - hrad Setteinz s městečkem. U našich jižních a západních sousedů tomu ale tak nebylo a templářů z těchto krajin pocházelo hodně.

S největší pravděpodobností se však bude jednat o dva různé objekty a předchůdcem vsetínské tvrze by mohlo být opevněné návrší.

VZNIK TVRZE A JEJÍ MAJITELÉ

Počátky vrchnostenského sídla ve Vsetíně a počátky městečka Vsetína jsou zatím velkou neznámou a od písemných pramenů už žádné další poznatky očekávat nemůžeme. Pojďme si nyní říct to málo, co se o vsetínské tvrzi dochovalo. O tom, kdo tvrz nechal vybudovat, nevíme nic určitého a lze o tom pouze spekulovat. Ať už byla tvrz vystavěna za Cimburků po roce 1434 anebo za pánů z Kravař v předchozím období, nelze jí přikládat přílišný obranný význam.

Roku 1502 prodává Petr z sv. Jiří a Posingu bratrům Kunům z Kunštátu mimo panství rožnovského také zboží vsetínské za sumu 13 200 moravských zlatých. Ve smlouvě, která je uložena v archivu v Jevišovicích se jmenují tato místa v panství vsetínském: městečko Vsetín s tvrzí, dvorem a mýtem.

Od roku 1548 patří tvrz Nekešům z Landeka, kteří ovšem zde nesídlili. Jako stálé sídlo vrchnosti začala vsetínská tvrz sloužit vlastně až od roku 1579, kdy přešla se vsetínským panstvím jako dědictví na Zikmunda Nekše z Landeka. Jako úředníci se za jeho působení na vsetínské tvrzi připomínají Adam Vizovský, jenž předtím působil na Lukově, a po něm jistý zeman Kněžovský z Kněžova.

Poslední zmínka o vsetínské tvrzi pochází z roku 1603. Lukrécie Nekšová z Landeku, dcera Zikmundova, byla v té době provdána za Arkleba z Víckova, dosti zámožného a ambiciózního šlechtice. Roku 1603 vydali cechovní artikuly neboli stanovy pro cechy vsetínských ševců a krejčích. V cechovních stanovách se naposledy píše o vsetínské tvrzi.

JEJÍ PODOBA A ÚČEL

Podobu vsetínské tvrze se sotva kdy podaří zjistit. O její dispozici a velikosti nic určitého není známo. Její poloha totiž naznačuje možnost, že už při plánované výstavbě městečka byla tato plocha od prvopočátku určena pro ni. Jinak by měl Vsetín tržiště otevřené do údolí Bečvy. Dnes tuto stranu náměstí zabírá zámek. Tvrz stávala pravděpodobně ve východní části nynějšího zámeckého objektu – na její existenci by mohlo upomínat sklepení. S dílčím respektováním tvrze se stavebník zámku nejprve vypořádal tak, že na místě její budovy ponechal nezastavěný parkán, a v 18.století nad jejími zbytky vznikl druhý zámecký trakt.

Tvrz na Vsetíně plnila nejspíše úlohu střediska správy užšího Vsetínska. I v průběhu 16. století sloužila převážně jako sídlo správy panství a obydlí úředníků,  kteří jej spravovali. Majitelé vsetínského panství sem přijížděli jen občas, ale jelikož většinou zároveň vlastnili ještě další statky s významnější hrady jako např. Brumov, Lukov, a do poloviny 16. století snad i Rožnov, lze předpokládat, že až do počátku 17. století na vsetínské tvrzi pobývali spíše přechodně. Jejich sídly byly buď zmíněné hrady a zámky, u významnějších i městské paláce v Olomouci, Brně nebo Praze.

Jelikož celý zámek byl obklopen příkopem vydlážděným lomovým kamenem, lze předpokládat podobný obranný prvek i u jejího předchůdce, kterým byla zmíněná tvrz. Přes příkop vedl dřevěný můstek z fošen.  

PŘESTAVBA TVRZE

Krátce po roce 1603 jako spolumajitelé vsetínského panství rozhodli Lukrécie Nekešové z Landeka a Arkleb z Víckova o přestavbě již nevyhovující tvrze. Právě její první manžel se zasadil o to, že mezi léty 1603-1608 vyrostl místo tvrze pozdně renesanční zámek. V posledním roce výstavby roku 1608 však Arkleb zemřel.

Když 24. června 1610 vkládá Lukrécie Nekšová z Landeka svůj majetek do zemských desek svému druhému manželu, Albrechtovi z Valdštejna, hovoří se v zápise poprvé výslovně o zámku Vsetíně.

SOUČASNOST

Při posledních úpravách pod nynějším mramorovým sálem jihozápadního zámeckého křídla, jehož zdivo bylo odstraněno za poslední opravy při budování kotelny byly zjištěny valeně klenuté sklepy. Podle nepublikovaného posudku Zdeňka Gardavského se potvrdilo, že tyto sklepy vznikly v polovině 15. století.

Jinak článek o hradu Freundsberg byl sepsán ve 4. části Kapitoly věnované templářskému řádu.

II. VALAŠSKÉ ARCHEOSTŘÍPKY
POKLAD V CHORYNI

Pod dřevěnou podlahou kůru kostela sv. Barbory v Choryni nalezli 2. dubna 1970 poklad – celkem 1015 dochovaných mincí pečlivě uložených v plátěných hadřících. Protože Choryně jako manský statek olomouckých biskupů má velmi bohaté dějiny a procházela jí stará obchodní cesta, vzbudil nález velkou pozornost a – jak už to bývá – začaly se šířit pověsti o velkém množství zlata. Ve skutečnosti to však byly jen drobné rakouské mince z let 1790-1818, v celkové sumě 106 zlatých a 16 krejcarů. Velmi zajímavá je otázka, kdo a kdy mince v kostele ukryl a jaké důvody ho k tomu vedly. Ukrytí kovových mincí může být v souvislosti se státním krachem v roce 1811, kdy klesla cena papírových peněz tzv. bankocetlí na pětinu nominální hodnoty a kdy jejich znehodnocování dále pokračovalo. Mince možná neukryl jediný člověk a snad každý plátěný sáček patřil někomu jinému. V některých balíčcích byly totiž nalezeny i jiné předměty, které měly pro majitele svou cenu: železné hřebíky, podkůvky a především čepele nožů a návlačky na křiváky. To by ukazovalo na sociální původ majitelů, snad lidí, kteří se tehdy živili řezáním nebo loupáním vrbového proutí na břehu řeky Bečvy. V pokladu ostatně převažují jednokrejcarové mince.

ZDĚCHOVSKÝ POKLAD

V květnu 1979 byly nalezeny při kopání základů pro dřevník na místě zbořeného starého seníku střepy nádoby uložené asi 30 cm pod povrchem země. V nádobce bylo uloženo 155 mincí ze slitiny stříbra a mědi – povětšině tříkrejcarů a patnáctikrejcarů, silně pokrytých měděnkou a navzájem slepených a šest tolarů s portrétem Ludvíka XIV. Mince byly patrně zabaleny do látky a přikryty nebo utěsněny kouskem hrubé tkaniny. Rozbitou nádobku a oba kousky látky nepovažoval nálezce za cenné, vyhodil je tedy spolu s vyvezenou zeminou k blízkému potoku. Zpráva o pokladu se roznesla. Někteří zvědavci se pokoušel slepené mince oddělit, aby si je mohli lépe prohlédnout. To ovšem dělat neměli – měděnka je totiž tak pevná, že neodborným rozlepováním se spíše podaří minci roztrhnout a tím nenapravitelně poškodit nežli očistit. Poctivý nálezce objev pokladu nahlásil a pracovníci muzea nejenže mince převzali, ale také dohledali střepy nádobky i tkaninu. Mince byly odborně rozlepeny a očištěny speciálními roztoky. Po jejich prohlédnutí čekalo pracovníky muzea překvapení. . Domnívali se totiž, že mince byly ukryty v období kuruckých vpádů. Avšak letopočty (nejmladší zakopaná mince je datována rokem 1716 – tj. z počátku vlády Karla IV. Habsburského, otce Marie Terezie) tuto domněnku vyvrátily. Snad má ukrytí pokladu souvislost spíše s krvavými bojůvkami mezi Zděchovany a Hověžany, které propukaly v letech 1714-1718 a skončily až koupením Hovězí zpět k panství vsetínskému.

BRONZOVÝ POKLAD Z KYCHOVÉ

V roce 1943 došlo v údolí Kychová k nálezu asi 25 bronzových náramků. Časově je můžeme zařadit do pozdní doby bronzové 1000–750 let př.n.l. Tato doba náleží do širšího rámce, který se označuje podle způsobu pohřbívání – kremace a ukládání pozůstatků do keramických uren neboli popelnic – jako doba popelnicových polí. Konkrétně tyto náramky náleží do kultury lužických popelnicových polí, a to mladší – slezské fáze, která se také v archeologické terminologii označuje jako slezská kultura. Tento lid obýval rozsáhlá území, u nás pak severovýchodní Čechy, střední a východní Moravu a severní Slovensko. Pro takový nález hromadného rázu se v archeologické terminologii vžilo označení depot. Může být obchodnickým skladem, který si neznámý obchodník uložil nedaleko stezky vedoucí do Papajského sedla. Ale mohl by nýt také votivním darem – obětinou dnes už neznámým božstvům. Nalezené náramky byly uloženy pod velkým kamenem, který byl obklopen menšími úlomky, takže se spíše bude jednat o votivní uložení.  Náramky jsou zdobené jemnou rytou výzdobou.

SEKEROMLAT Z NOVÉHO HROZENKOVA

V roce 1933 došlo k nálezu kamenného sekeromlatu naproti železniční stanice v Novém Hrozenkově. Tento sekeromlat časově náleží do pozdní doby kamenné (eneolitu) – cca 2300 let př.n.l. a jeho výrobcem byli lidé se šňůrovou keramikou. Podobný sekeromlat známe také z Hovězí.  

III. HISTORICKÉ POSTAVY – ZBOJNÍCI

Z historických postav jsem vybral dvě jména – neznámého i známého muže, které v regionu valašském spojovala jedna věc, a to jejich způsob života, na který se dříve či později vydali – stali se z nich zbojníci.

Jedním ze známých zbojníků v regionu, kteří ztrpčovali život panským úředníkům ve Vsetíně a v okolí, byl Martin Duša, jinak také Dušík ze Lhoty u Vsetína. Jak později při výsleších vyznal, již od roku 1680 se podílel na loupežích a krádežích v Holešově, Zlíně, Liptále, Vsetíně a jinde. Nebyl nikdy sám a spolčovali se s ním i jiní poddaní. Dopaden zcela náhodou po jedné bitce, která se strhla na vsetínském Dolním šenku. Byl uvězněn a čelil obvinění, že tuto bitku vyvolal. Bránil se, že při vzniku té bitky nebyl, nýbrž se nacházel na Horním městě, když ta bitka s jablůneckými začala. Na Dolní šenk prý přišel, až když se tam rychtář dostal, aby zasáhl. Domníval se, že jej budou chtít taky zbít, tak raději vyskočil oknem a utekl. Svobodný život Martina Duši netrval dlouho. Jakmile se dostal do vězení, začala se najednou objevovat svědectví o jeho dalších proviněních. Hejtman holešovského panství Pavel Špalek vsetínské hrdelní právo informoval o zločinech Martina Duši na Holešovsku, kterých se dopouštěl. Až potud by na osudech zbojníka Martina Duši nebylo nic zajímavého. Zdá se, že se dohodl i se vsetínskými panskými úředníky. Rozhodli se totiž, že jej z vězení v zámku propustí. Ale nestalo se tak. Zemský tribunál v Brně 2. prosince 1687 nařídil, aby byl Duša pod ochranou mušketýrů z posádky v Uherském Hradišti přemístěn do tohoto krajského města a tam souzen. Dříve než to mohlo být uskutečněno, došlo k neslýchané události. Dne 12. prosince 1687 kolem druhé hodiny po půlnoci se přikradl zámeckou zahradou k jižní zdi vsetínského zámku větší počet zbojníků. V tichosti vylomili mříže okna u zámecké kuchyně, jež tehdy stávala nalevo od dnešního hlavního vchodu do zámku, a stejně tak potichu se dostali až do strážnice pod věží. Tam odzbrojili strážného, jemuž stejně jako ostatním biřicům uštědřili výprask. Pak osvobodili Martina Dušu, kterému nejdříve kusem železa otevřeli pouta na rukou a na nohou. Křik a lomoz probudil i zámeckého hejtmana Štěpána Matyášovského, který právě roku 1687 na Vsetíně nastoupil službu. Vystrašený hejtman se zabarikádoval ve svém pokoji a v duchu se loučil se životem. Zbojníci mu však neublížili a unikli ze zámku spolu s vězněm stejnou cestou, jakou tam přišli.

PŘEPADENÍ KUPCŮ NA VSETÍNĚ

Jeden zbojnický případ na Vsetíně má na svědomí i zbojník z nejznámějších – Jánošík. Ten nejprve bojoval v Rákocziho vojsku, ale po bitvě u Trenčína se nejspíše vrátil k rodičům do Terchové. Později se nechal najmout zase do císařského vojska a sloužil v Bytči. Tam se seznámil s uvězněným zbojníkem Tomášem Uherčíkem. Jánošík pomohl Uherčíkovi k útěku z vězení a později, po propuštění z vojska, se připojil k Uherčíkovu zbojnickému bratrstvu na Kysucích. Po několika zbojnických akcích předal Tomáš Uherčík následně Jánošíkovi vedení skupiny, oženil se s dcerou jablunkovského ovčáka Stoligy a usadil se v Klenovci v Malohontské župě pod jménem Martin Mravec. Družina pod Jánošíkovým vedením působila necelé dva roky. Její první akcí bylo přepadení židovských kupců ve Vsetíně v listopadu 1711.

IV. TAJEMNÉ MÍSTO – ŠIBEŇÁK

Jako mnohá jiná města a městečka na Moravě měl i Vsetín druhdy hrdelní právo (ius gladii – právo meče).

Postupem času sněm moravský roku 1579 vydal rozhodnutí všem obyčejným městům, městečkám a vsím podávat svá právní odvolání městům královským, ta ze severovýchodní Moravy byly hlášeny ku právu Olomouckému, jakožto ke své vrchní stolici soudní. Jednalo se většinou o vážnější zločiny, zvláště ty hrdelní.

Popravčí místo městečka se nacházelo na konci předměstí Sychrova na návrší kdysi nazývané Pecník, kde bývaly pece vsetínských hrnčířů – kvůli nebezpečí požáru umístěné mimo zastavěný prostor. Od Pecníku pak cesta pokračovala směrem doleva ke stráni nad hutí na místo nazývané kdysi U Šibenic, nověji také Šibeňák, kde skutečně stávaly až do roku 1752 šibenice a vsetínské popraviště. Na místě, kde šibenice stála, bylo možno dlouho vidět dva prohloubené větší důlky. Uprostřed nich býval menší dolík, v němž byl asi zasazený špalek, na nějž ubožáci při stínání kladli hlavu. Výlohy za popravu hradily se ze jmění odsouzencova, byl-li nemajetný, platilo je město a všechny obce vsetínského panství, kterým městečko Vsetín každoročně výdaje na tyto účely vyúčtovalo.

Poprava se prováděla mečem a provazem, před tím však delikventi obyčejně zažívali ještě řadu všelikých muk (vpletení do kola, napínání na skřipec, pálení svíčkami aj.), aby se vynutilo na nich přiznání a dokázala jejich vina! Sťatému nebo oběšenému prohnali ještě na konec srdce kolcem - dřevěným kůlem (či též špenárem). Místní usedlík Jan Prcín vykopal u své stodoly 3 takové špenáry! Popravený pak byl pohřben na nedalekém místě určeným pro tyto exekuce. Pozůstatky nešťastníků, kteří tam ztratili život, byly objeveny ve třicátých letech 20. století, když se odtamtud brala zemina na stavbu místní ulice.

Vlastního kata městečko Vsetín nemělo, a tak si jej k hrdelním úkonům muselo vypůjčovat z Lipníka za což městu Lipníku odvádělo ročně 9 zlatých 20 krejcarů a několik zajíců. Zajímavé spojení v souvislosti se zmíněným katem se týká nedalekého městečka Pržna. Na jeho dávném postavení v historickém povědomí existovala zmínka, že bývalo zvykem, aby onoho kata z Lipníka jako ozbrojený doprovod museli doprovázet pacholci z Pržna. Při projednávání jednoho sporu na Vsetíně se v listinách tvrdilo, že kdysi v dávné minulosti patřilo hrdelní právo městečku Pržnu, a poukazovalo se na lokalitu Šibénky nacházející se severně od Pržna, v níž kdysi bývalo popraviště. Teprve prý po vyvrácení Pržna za vpádu vojsk husitských nebo švédských získalo toto právo městečko Vsetín. Tato zvyklost se udržovala až do zrušení hrdelního práva městečka Vsetína roku 1752, kdy v důsledku tereziánské soudní reformy městečko Vsetín hrdelní právo ztratilo.    

V současné době je prostor na vsetínském Šibeňáku zastavěn rodinnými domy a jako připomínka slouží pouze pojmenování místní ulice.  

V. PŘÍBĚH – OŽIVLÁ NEVĚSTA

25. ledna uplynulo 363 let od smrti 19leté Alžběty Vaňkové, dcery vsetínského usedlíka Jana Vaňka a jeho ženy Ester. Zemřela 25. ledna 1662, v den, kdy se měla stát manželkou Jana Michoňka z Valašského Meziříčí. Její smrt byla nečekaná a pro její rodiče i nastávajícího manžela doslova tragédií. Na památku této události nechali umístit na její hrob u tehdejšího kostela náhrobní desku s nápisem: „Leta 1662 dne 25. januani Alžběta ctná děvečka Jana Vaňkova a Estery manželky jeho vlastní v 19 letech byla stav svůj panenský proměniti měla. Smrt ji překazila, ženich její měl býti Jan Michoňků z Meziříčí. Však syn boží ten nebeský oblíbil sobě ji pán andělský, u něhož již zůstává a nás tam k sobě očekává. Amen,“            Kámen zůstal na starém vsetínském „krchově“ i po jeho zrušení, zatímco jiné pomníky byly roku 1835 rozbity nebo použity k jiným účelům. Vzrušující a neobvyklý příběh údajně velmi bohaté nevěsty, která zemřela v den své svatby, nedával lidem spát a okrášlili jej zprávou, možná i částečně pravdivou, že nevěsta se zadusila vinou své záliby v pojídání tvarohu. Povídalo se, že v den její smrti, když ležela ještě v otevřené rakvi přišel za tmy hrobník, aby rakev zakryl. Probudila se v něm však chamtivost, a tak se rozhodl svléknout mrtvé nevěstě bohatě zdobené šaty se zlatem vyšívanou kordulkou. Kolenem ji měl strčit do zad se slovy: „Tož seď!“, tvaroh jí přitom z útrob vypadl. Po chvíli popadla dech a když se vzpamatovala a zjistila, kde je, s hrůzou se dala na útěk, stejně jako hrobník. O půlnoci zaklepala na okénko domu svých rodičů. Nějakou dobu potom prý ještě žila, stejně jako hrobník, který ale přišel o rozum. Tak se prý stane všem chamtivcům. Vznikla z toho pověst „o uhrdlenej robě“, kterou rodiče po generace vyprávěli svým dětem, aby je naučili jíst přiměřeně.

 Kamenná hrobová deska je vzácnou památkou. Po zrušení hřbitova roku 1835 zůstala na místě a po dlouhé době se dostala do vsetínského muzea. Nyní je vystavena v lapidáriu v bývalém kostele Nejsvětější trojice ve Valašském Meziříčí.