Tajemná místa
1. MENHIRY
Menhir je kamenný blok svisle zasazený do země. V bretonštině men značí kámen a hir – dlouhý, takže menhir v podstatě znamená dlouhý kámen. Slovo menhir je novodobá umělá složenina, používající bretonská slova. V samotné bretonštině se pak pro menhir používá slovo peulvan, a tak je možné, že české slovo balvan a bretonské peulvan mají společný původ. Lidskou rukou vztyčené a neopracované kameny typu menhirů neznámého původu, stáří a účelu se vyskytují po celém světě a od nepaměti se nacházejí i v Čechách, zejména v území na severozápad od Prahy. Tyto vztyčené prsty české krajiny představují jedno z jejích mnohých tajemství. Jenom pátrání ve starých knihách či mapách a jejich detailní průzkum v terénu může vést badatele k vyslovení domněnky, kdy se tu tyto menhiry pravděpodobně objevily a proč tu jsou.
Zřejmě nejstarší zmínku o menhiru v Čechách, totiž o kamenu zvaném Alžběta i s vyobrazením je známé z církevního spisu vydaného již v roce 1668. Církev však proti pohanskému uctívání takovýchto kamenů u nás bojovala již od 12. století. Ze 17. století pak máme přímý doklad o christianizaci menhiru u Slavětína zasazením – do něj – dvouramenného železného kříže.
Pověsti vyprávěné o těchto kamenech jsou dvojího druhu. Jedny vysvětlují název objektu (Zkamenělý mnich nebo Kamenný muž apd.) tím způsobem, že někdo za trest zkameněl na místě svého nehodného činu. Ty mají zpravidla zřetelně církevní podtext. Podle druhých, když se někdo pokusil kámen z místa odvléci, začaly se dít následně hrozné věci, a proto jej nakonec musel zase vrátit zpět. Taková vyprávění mají zřetelně ochranný charakter a možná, že mimo jiné právě jim vděčíme za to, že ne všechny objekty typu menhirů u nás podlehly zkáze. V řadě případů jsou lokality se zachovanými menhiry provázeny na mapách pomístními názvy typu U kamene a podobně. Tyto názvy byly zaregistrovány již na nejstarších našich katastrálních mapách z konce první poloviny minulého století.
Zájem odborné veřejnosti u nás začaly probouzet kameny typu menhirů zhruba od poloviny minulého století. První zmínky ještě podléhaly jakémusi romantismu spojenému se zvýšeným zájmem o národní minulost a zasáhl také do vědních oborů.
Koncem 19. století se rozvinul spor mezi archeology a geology o původu těchto objektů. Šlo především o to, zda se jedná o uměle, lidskou rukou vztyčené kameny, nebo o přírodní výtvory. Sondování jasně prokázalo, že jde o objekty vztyčené člověkem, tedy o archeologické památky. Paradoxně to však byli právě geologové, kdo znovu vzkřísili problematiku menhirů v Čechách a postarali se o jejich systematický výzkum. Nakonec se podařilo sestavit relativně úplný soupis lokalit, na nichž se tyto kameny nacházejí nebo ještě nedávno nacházely. Tento soupis obsahuje zhruba necelou třicítku lokalit s výskytem kamenů určených mezi menhiry. Archeologickými metodami zatím nelze určit dobu vztyčení menhirů, a tudíž ani jejich příslušnost ke konkrétní kultuře, proto se objevují nejrůznější dohady a hypotézy, týkající se účelu těchto záhadných kamenů. Uvažuje se například o objektech spojených s falickým kultem. Jiná mínění jsou mnohem prozaičtější a vysvětlují je jako rozhraničovací či mezní kameny, případně rozcestníky, milníky. Víme však, že k takovýmto účelům bylo v historické době užíváno kamenů opracovaných a značených. Pro menhiry je naopak typické, že jde o kameny přírodních tvarů a neznačené. Dá se tedy předpokládat, že by měly být mnohem starší než známé kameny zmíněného druhu u nás. Objevily se i spekulace, že tyto kameny označují v krajině místa nadaná určitými anomáliemi magnetického pole, čehož se mohlo ve starších dobách využívat k různým účelům.
No a my si nyní přiblížíme právě nejvyšší a nejznámější menhir v Čechách, připomínající bretaňské velikány, jemuž se říká Zkamenělý pastýř či Kamenný muž. Najdeme jej na poli asi sto metrů východně od silnice z Klobuk do Telců, vzdušnou čarou asi jeden kilometr od kostela v Klobukách. Jeho nejstarší dochované vyobrazení pochází z roku 1877 a najdeme jej v časopise Vesmír. Tento menhir z železitého pískovce je dlouhý 4,2m a nad zem vyčnívá do výšky 3,4m. Původně ho mělo obklopovat až devět menších kamenů, a právě proto je znám i jako již zmíněný Kamenný či Zkamenělý pastýř, ale zřejmě ty menší již byly dávno vyorány.
Jak už jsem se zmínil, tak z hlediska archeologie není jisté, v kterém období byl tento kámen vztyčen. Všeobecně se však předpokládá, že se jedná o skutečně pravý, tj. pravěký menhir. Snad to byli Keltové, mohla to být i nějaká starší kultura, ale právě Keltové měli menhir používat při oslavách svátků Beltine 30.4. a Lugnasad 13.8., kdy je možné pozorovat z tohoto místa východ Slunce přímo nad horou Říp. Označovali tedy jimi místo východu, případně i západu slunce? Zjišťovali podle jejich polohy příchod svátků jara, léta či podzimu, nebo se tu konaly tajemné náboženské obřady? Menhiry měly snad také pomáhat zesnulým na cestě do říše mrtvých. Z hlediska záhadologů se jedná o nejpopulárnější pravěkou památku Čech.
K našemu menhiru se váže pověst o tom, že při každém zvonění v blízkém kostele postoupí o krůček blíž ke kostelu. Až tam jednoho dne dorazí, bude konec světa. Brzy to naštěstí nebude: zazvoní-li zvon na věži v sousedních Kokovicích, udělá Kamenný muž pro změnu krok vzad. Na každé pověsti bývá alespoň zrnko pravdy. Co však mohl znamenat onen krok?
Pojďme si na chvíli odskočit na britské ostrovy. Nedaleko Londýna stojí skupina kamenů nazývaných Šeptající rytíři a osamělý menhir – Královský kámen. Mezi Královským kamenem a Šeptajícími rytíři naměřili odborníci půl hodiny před východem slunce nečekanou pulsaci. Dvě hodiny po východu slunce se přenesla také na kamenný kruh tvořený „rytíři“. Nakonec vzniklo mezi Královským kamenem a kamenným kruhem měřitelné magnetické pole. Některým lidem se prý dělalo špatně, když se dotkli kamenů, jiní měli dokonce halucinace.
Podobné měření se uskutečnilo u klobuckého kamene díky spolupráci Nadace pro studium a výzkum hraničních jevů s firmou Pikodas Prague. K měření byl použit cesiový magnetometr se sondami ve výšce jednoho a dvou metrů a ani datum nebylo vybráno náhodně: 21. červen 1994, tedy den letního slunovratu. Měření prokázalo, že menhir způsobuje pokles okolního homogenního magnetického pole. Zatímco při západu slunce byl onen pokles v okolí menhiru rovnoměrný, při východu slunce se posunul o jeden metr doprava! Znamená to, že zhruba 1 metr od menhiru prochází geomagnetická anomálie. Je to snad onen „krok“, o němž vypráví legenda?
Další fyzikální měření - geomagnetické se po roce 1994 opakovalo znovu roku 1998, k němuž se přidalo ještě měření akustické. Senzační výsledek prvního měření, který naznačoval, že se tato anomálie při slunovratu posunuje, se však nepodařilo zcela prokázat.
Je tu ovšem ještě jedna hypotéza – a to „teorie tvarového zářiče“. Je jím všechno, co má nějaký tvar, tedy i člověk či právě kámen. Tvarový zářič může energii vyzařovat, ale také pohlcovat. Psychotronické pokusy na klobuckém menhiru tuto teorii potvrdily za pomoci virgulí a siderických kyvadélek. O východu slunce při slunovratu se kyvadélko začalo točit na opačnou stranu než před jeho východem, pozorována byla i přítomnost jakési namodralé aury. Z kamene vycházely podivné energetické pulsy s frekvencí 54 za minutu, které připomínají tep srdce. Zajímavé je, že jedné z vědeckých pracovnic se udělalo po návratu špatně od srdce. Přivolaný lékař jí změřil tep: shodoval se s tepem „srdce“ menhiru! Teprve poté, co byl na menhir nakreslen symbol nilského kříže, známý už ze stavby egyptských pyramid, pulsace v kameni měly ustat. Podivná nehoda se pak stala u menhiru 1. srpna 1994, tedy v den třetího keltského svátku zvaného Lugnasad, svátku vrcholícího léta. Počasí bylo dobré, silnice prázdná a suchá. Řidič škodovky najednou ucítil, že mu neznámá síla strhává volant na opačnou stranu od menhiru. Vůz skončil na stromě, řidič naštěstí vyvázl bez zranění. Podle psychotroniků mohla energie vycházející z menhiru vyvolat u řidiče křeč a stočit volant na druhou stranu.
Chceme-li posoudit kámen z hlediska energetických funkcí, je podstatné vyzařování transformované energie kamene včetně její polarity. A jak to vypadá u největšího českého menhiru – Zkamenělého pastýře u Klobuk? Jeho pískovec podléhá totiž erozi a v horní části menhiru jsou již praskliny. Právě to je patrně příčinou jeho nižší energetické funkce, horší než u jiných menhirů. Úroveň jeho transformované energie je oproti ostatním jen asi sedmdesátiprocentní a příjem kosmické energie slabý. Zato ochranné pole udržuje na vzdálenost už 1 metr od sebe.
V podstatě téměř každý takový objekt je napojen na ley lines, což jsou zvláštní linie, které vedou krajinou a spojují místa nějak sobě podobná. Pro někoho jsou místem tajemství, pro jiného zdrojem záhadných energií a pro dalšího třeba předmět k badatelské činnosti.
Ley lines, které se v klobuckém menhiru protínají, jsou pozoruhodné. První směřuje na Ostrov sv. Klimenta (název lesa), kde je starý dub a také stával kostel. Na konci druhé linie se nachází hora Říp. Směr Pastýř-Říp je směrem východu o beltinu (beltain - gaelský svátek slavený zpravidla v předvečer 1. května, spojený s vyháněním dobytka na pastvu a zapalováním ohňů.) Další přímka směřuje do centra Staré Boleslavi a jiná na velmi známé hradiště Závist.
Někteří psychotronici připisují menhirům tajemnou léčivou moc, která vychází z jakési levotočivé energetické spirály okolo nich. Naši předkové to zřejmě věděli. V minulosti totiž menhiry ochraňovaly rozličné pověsti a legendy, čímž se vytvářelo ovzduší tajemna až tabu. Lidé k nim cítili posvátnou úctu a snad právě díky ní se alespoň některé z menhirů zachovaly. V naší době už vzalo mnoho menhirů za své a neochránily je ani ty legendy. Vždyť nemusíme jejich tajemné síle věřit, stačí, když si těchto kamenných svědků minulosti budeme alespoň vážit.
